Od postu, kde jsem napsal, že jsem zpátky, uběhlo krásnejch pět měsíců. Ty kráso. Nasliboval jsem hory doly, ale skutek utek. Na tom, že bych vám toho chtěl hodně říct, se ale nic nezměnilo. Vlastně toho chci říct ještě víc. Možná právě kvůli tomu, kolik toho je, radši nepíšu nic. Možná je čas vrátit se ke kořenům. Zpátky tam, proč jsem tenhle blog začal vůbec psát.
V roce 2009 jsem napsal první post na doméně podes.cz. Psát jsem začal už pár let před tim, takže jestli je někdo OG, tak jsem to právě já. Haha. Není těžký bejt OG v něčem, co už nikdo nedělá. V úplně prvnim postu na tomhle blogu jsem napsal „Chtěl bych se tu věnovat tomu, co mě zajímá a čím se zrovna zabývám.“ A fakt to tak dlouhou dobu bylo. Některý ty posty byly hodně osobní a dneska už bych je nenapsal. Ale když si ten archiv zpětně procházim, vidim v tom svůj život. Vidim v tom, časy, kdy jsem chodil do školy. Vidim v tom hudbu, kterou jsem poslouchal. Vidim v tom festivaly, na který jsem jezdil. Vidim v tom první svoje vztahy. Byl jsem zamilovanej student střední školy z vesnice, kterýho bavilo psát, i když to nikoho moc nezajímalo. Chtěl jsem zaznamenávat svůj život do řádků. A i když těch řádků bylo někdy jen pár, opisovaly můj život.
A dneska se ptám – dokážeme dělat věci kvůli sobě a pro sebe? Možná bych řekl až nezištně? Anebo automaticky přemejšlíme nad přínosem/užitkem/číslama/dosahem?
Pojďme zase dělat věci, který nás baví. Pojďme zase nosit oblečení, který se nám líbí. Pojďme zase jíst jídlo, který nám chutná. Pojďme zase nakupovat tam, kde to máme rádi. Pojďme se zase trochu zajímat. A pojďme to dělat kvůli sobě.
Miluju cyklistiku. Ale co si budem, přes zimu toho člověk u nás moc nenajezdí. A protože forma se dělá v zimě, pořídil jsem si trenažer. Celý to pořízení jsem důkladně zaznamenal a na mym Instagramu se můžeš podívat na reel. Byla to cesta plná strastí, ale na konci týhle cesty jsem byl spokojenej já. A to je důležitý. O „cyklistu Poděsovi“ se rozepíšu někdy v budoucnu. V pořízení mě podpořila Tramonta Klima. A to bych nebyl já, abych nevymyslel i něco pro vás.
Klimatizace v hodnotě 50 000 Kč úplně zadarmo. Teda vlastně za jeden komentář. Je to fakt jednoduchý a vyhrát může úplně kdokoliv, kdo komentář napíše. Takže pokud chceš mít v létě komfort, určitě se přidej. A pokud už komfort máš, můžeš o týhle soutěži říct někomu dalšímu.
Soutěž probíhá na mym Instagramu a TikToku pod soutěžním postem. Z každý sítě vyberu jednoho a z těch dvou pak celkovýho výherce. Ten vyhraje klimatizaci, kterou mu borci z Tramonty odborně namontují.
Jestli dobře počítám, byla tohle třetí Běžím jako poděs challenge. A zase jsme společně naběhali o něco víc než loni. Vlastně předloni. A stejně jako každej rok, i letos jsme běhali v mrazu, v dešti, ve sněhu, na ledu, ve tmě, za světla. Prostě úplně ideální podmínky na běhání, haha. Jen jsme teda neběhali v prosinci, ale v lednu.
Jsem rád za každýho jednoho z vás, kterýho moje challenge zvedla z gauče. Letos vás bylo 64 a společně jsme naběhali přes 9 000 km. To je víc než dvakrát víc kilometrů při první challengi v roce 2023.
A co by to bylo za challenge bez skvělejch cen pro výherce. Nový běžecký boty On ti zajistěj komfort při každym tréninku. Spousta plechovek Red Bullu ti dodá křííídla nejen v závodech. Běžecký brýle VIF tě zákonitě ochráněj před tim nejostřejším sluncem. Startovný na benefiční závod Wings for Life ti garantuje účast na největším závodě pro dobrou věc na světě. V triku Team Poděs dáš všem jasně najevo, do jakýho týmu patříš. A ten zlatej pohár? Ten ti bude na poličce připomínat, že leden rozhodně nebyl ten měsíc, kterej jsi strávil u Netflixu.
To je hodně cen pro jednoho člověka. Původně jsem razil, „vítěz bere vše“. Ale hodně vás naběhalo hodně a přišlo mi fér ceny rozdělit. A vlastně i vy jste si o to řekli hlasováním v anketě ve skupině. Takže výherci budou tři.
Tadadadáááá (slavnostní zvuk trumpety):
Absolutní vítěz: 🏆 Ondra Zölfl
→ vyhrává boty On, 144 plechovek Red Bullu, zlatej pohár, triko Team Poděs
Další výherci:
🥈 Daniel Matocha
🥉 Kateřina Navrátilová
→ každej vyhrává 72 plechovek Red Bullu, brýle VIF, 2 startovný na Wings for Life, triko Team Poděs
Gratulace výhercům. A díky všem za účast ❤️ Bez vás všech by nebyla tahle challenge. Bez vás všech by nebyl Team Poděs. A taky děkuju partnerům, kteří do toho šli s důvěrou se mnou.
Speciální poděkování patří Járovi, kterej mi pomohl dát dokupy web se statistikama. Strava nám v tomhle nešla úplně naproti.
A nezapomeň – už 14. 2. ve 14:02 budou v prodeji vůbec první Team Poděs trika. Abys nezapomněl, přidej si to do kalendáře.
Původní nadpis zněl samozřejmě úplně jinak. Pak jsem si ale vzpomněl na tuhle ikonickou hlášku z tolik nenáviděnýho Mrazíka. Ta hláška s timhle postem samozřejmě vůbec nesouvisí, ale o tom je přeci umění.
Za minulej rok jsem na tenhle blog napsal 2 posty. Slovy dva. Dva posty za celej rok. Přitom jsem toho chtěl tolik napsat. Tolik se toho stalo. Tolik jsem toho zažil. Tolik jsem vám toho chtěl říct jinak než na Instagramu. A nic. Ale to se změní. Jsem zpátky. Silnější a odhodlanější než kdy dřív. Budu psát. A budu psát, i když vás to nebude zajímat. Ale vlastně, vás to bude zajímat. Protože vy rádi čtete moje moudra. Dvakrát za rok na tomhle blogu a párkrát za rok na mym Instagramu.
Blogy by měly dostat další šanci. Měli bychom se vysrat na konzumaci rychlýho videoobsahu (ne úplně, ale omezit jí) a vrátit se zpátky k písmenům, slovům, větám. Ať už k těm na papíře, nebo k těm na displejích našich mobilů.
Takže Jarouši, timto tě vyzývám. Když jsem zvládl napsat post já, zvládneš to po pěti letech i ty.
Stejně jako loni, i letos jsem dal přednost benefičnímu závodu před pražskym maratonem 🏃♂️ A stejně jako loni, i letos v něm mám svůj tým #bezimjakopodes ✌️
Ano, řeč je o Wings for Life 🪽 – benefičnim běhu, kterej ve stejnej čas poběží po celym světě několik desítek tisíc běžců (od roku 2014 běželo Wings for Life víc než 1,5 milionu běžců, kteří přispěli téměř 52 miliony EUR). Cíl je jednoduchej – pomoct těm, kteří běhat nemůžou. Veškerej zisk ze startovnýho jde totiž na výzkum léčby poranění míchy.
📅 neděle 4. 5. je to datum a 13:00 je ten čas, kdy závod začne
🏃♀️ je úplně jedno, kolik kilometrů uběhneš, důležitá je účast
🌍 běžet můžeš kdekoliv a s kymkoliv – důležitý je vyběhnout ve 13:00; ve spoustě měst se bude běhat hromadně (já poběžim v pražský Stromovce)
📱 bez aplikace World Run to nepůjde, tu si předem stáhni, budeš ji potřebovat během závodu
Dveře do mýho týmu máš otevřený. I letos jsem se snažil udělat to trochu speciální. A trochu tě motivovat, aby ses přidal k nám. Proto mám svůj tým #bezimjakopodes.
A nebude to jen tak – ze všech běžců v mym týmu vyberu jednoho, kterej vyhraje nový běžecký boty z Footshopu 👟 (nabídka je fakt široká), voucher v hodnotě 2 500 Kč na cokoliv, dvakrát tolik plechovek Red Bullu, kolik uběhne kilometrů, a Wings for Life merch. A ano, budu vybírat ze všech, kteří uběhnou aspoň 1 km.
A pak vyberu ještě dva výherce 🎉 – každej z nich dostane dvakrát tolik plechovek Red Bullu, než uběhne kilometrů, a Wings for Life merch. A třeba ještě něco vymyslim.
Ber to jen jako motivaci. Primární myšlenka Wings for Life je pomáhat.
Stále platí, že běhám. A vlastně neběhám málo. A vlastně se mi v běhu docela daří. Pro ty, kdo nevíte, tak jsme se s Járou registrovali do SuperHalfs. To je taková série šesti půlmaratonů napříč Evropou. No a světe div se, začátkem dubna běžíme náš poslední. V Berlíně. Celkově bych se o SuperHalfs chtěl rozepsat později. Pokusim se tak nějak shrnout všechny ty půlmaratony. Samozřejmě jsem si v průběhu nedělal žádný poznámky, takže budu trochu vařit z vody. Ale to dáme. Takže jestli tě SuperHalfs zajímá a chtěl by sis to třeba zkusit, sleduj mě.
Ale zpět k tématu. Jak jsi asi pochopil z nadpisu, byl jsem v Neapoli. A běžel jsem na Vesuv. Primární důvod výletu do Neapole nebyl výběh na Vesuv, ale půlmaraton. A ten se mi podařilo zaběhnout bravurně, řekl bych. S časem 01:28:08 jsem maximálně spokojenej. Tenhle půlmaraton bylo takový odbočení od SuperHalfs, protože Neapol do týhle série nespadá. Jeli jsme tam s klukama hlavně kvůli Martymu. Neapol byla završením jeho několikaměsíční „přípravy“. Příprava je v uvozovkách proto, protože jak Marty sám přiznal, nějak zapomněl trénovat. I tak to ale zaběhl dobře. Janis potrénoval a zaběhl extrémní čas 01:10:07. Umístil se cca na 30. místě a doběhl jako první Čech. Jára zaběhl svůj druhej nejlepší půlmaraton s časem 01:49:37. Vojta byl na antibiotikách, půlmaraton doběhl, ale svym časem se pyšnit nechce. Na všechny kluky jsem pyšnej. Tolik k půlmaratonu.
A teď k tomu sidequestu. Vesuv je sopka asi 10 kilometrů od Neapole. Je to stále aktivní sopka a její poslední erupce proběhla v roce 1944. Víc si o Vesuvu přečti třeba na Wikipedii. Co vlastně stojí ještě za zmínku je, že nejvyšší bod Vesuvu dosahuje nadmořský výšky 1 281 m. Neapol je u moře, takže +- 0 m n. m. Ta výzva byla o vyběhnutí na Vesuv „z nuly“. Takže jsme se vlakem přiblížili do Torre del Greco, malebnýho městečka s chaotickou dopravou, který jsme určili jako oficiální start. No a lehce před tři čtvrtě na osm jsme vyběhli. Nahoře jsme byli asi o hodinu a půl později. 14 km s převýšením cca 1 100 m. Běželi jsme za deště. Viditelnost nahoře byla tak 50 metrů a teplota mohla bejt tak pět – osm stupňů. Než jsme si u vstupu koupili vstupenky, málem mi umrzly ruce. Vstupenky koupíš on-line na místě (nebo předem) a kdybys náhodou neměl signál (jakože ho asi mít nebudeš), připojíš se na WiFi zdarma. Zapomněl jsem zmínit, že mym parťákem byl Janis. On má velkou zásluhu na tom, že jsme nahoře byli tak rychle a že jsme po cestě měli čim doplňovat energii.
No a po vyběhnutí nahoru, photoshootingu, zavolání domů a poslání pohledu jsme běželi zpátky. To už byla cesta značně příjemnější. Z kopce a za mnohem lepšího počasí. Celkově nám uběhnout těch 28 km s převýšením 1 140 m „trvalo“ necelý tři hodiny. Jestli chceš vidět detaily, mrkni ke mně na Stravu.
Tenhle post bude o běhu. To už jsi určitě poznal z názvu. Bude o tom, jak pár (ne)běžců vyrazilo stopětadvacetkrát oběhnout čtyřistametrovej ovál. Počítáš správně, ano, je to padesát kiláků.
Mám rád výzvy. Rád se různejch výzev účastnim a rád různý výzvy vymejšlim. (Další výzva #bezimjakopodes už brzy. Sleduj mě na Stravě a na Instagramu, ať ti to neučeče). No, tuhle výzvu jsem částečně vymyslel. Pravda je taková, že jsem na Instagramu viděl nějakýho týpka (rozuměj běžce), jak běhá 50 km na oválu, a přišlo mi to cool. Bylo to něco, co jsem chtěl zkusit. Ale samozřejmě jsem v tom nechtěl bejt sám.
Tou dobou jsme, myslim, plánovali Stonemana. To je taky challenge. Ale o tom jindy. No a Stonemana jsem jel s Járou a Vojtou. Když jsem klukům řekl o týhle myšlence, Vojtovi se líbila, Járovi o něco míň. Vojta byl nakonec jedinej, kdo to se mnou doběhl, zároveň mi pomohl s organizací. Jára se bohužel neúčastnil, protože byl mimo Prahu. Měli jsme ambice dát dohromady partu magorů, který poběžej s náma. Každej podle svejch možností. To se nakonec povedlo. Běžel jsem já (50 km), Vojta (50 km), Janis (18 km), Kevin (jeho prvních 10 km) a Štěpán (10 km). Příště bychom chtěli udělat tuhle akci víc „veřejnou“, ať si to zkusí víc lidí.
A jaký bylo běhat čtyři hodiny dokola? Docela náročný. Jako člověk, kterej absolvoval maraton, jsem věděl, že to bude bolet. Aspoň trochu. Ale tohle je ještě delší než maraton. O osm kilometrů. A ono to bolelo. Trochu. Důležitý zmínit, že Vojta přišel s nápadem, že na krku budeme mít céčka. Tolik céček, kolik kol běžíme. Takže 125. A za každý kolo jedno céčko odhodíme. Bylo to příjemný zpestření. Sledovat, jak ty céčka na krku ubejvaj.
Jako na každým delším běhu nechybělo občerstvení. Já jsem za ty cca čtyři hodiny vypil asi 5 Red Bullů, snědl jednu Snickersku, kousek banánu a vypil asi 3 litry vody a nějaký elektrolyty.
Tenhle „event“ jsme pojmenovali C50. Nultej ročník máme za sebou. A nepřestáváme trénovat na ten první, oficiální. Kdy? To se včas dozvíš.
Jo a Vojta dal dohromady pěkný video, který aspoň částečně zachycuje atmosféru. Najdeš ho na Instagramu, tady.
Od mojí poslední (a vlastně i první) challenge Běžím jako poděs uběhlo už pár měsíců. A tak je čas na další. Ta poslední trvala celej měsíc, tahle potrvá jeden konkrétní den. Vlastně jenom pár hodin. Je pro dobrou věc. A můžeš vyhrát. Takže čti dál.
Už 5. května proběhne po celym světě benefiční závod. Ten závod se jmenuje Wings for Life. V něm ve stejnej čas vyběhnou desítky tisíc běžců a spojovat je bude aplikace World Run. Tu si už teď stáhni do svýho telefonu, protože bez ní to nepůjde. V týhle aplikaci se zaregistruj. Startovný do závodu stojí necelou pětistovku a jde kompletně na výzkum léčby poranění míchy.
Asi se teď ptáš, jak Wings for Life souvisí s challengí #bezimjakopodes. Je to jednoduchý. Stejně jako loni i předloni, i letos jsem se do závodu přihlásil. A protože chci, aby nás bylo co nejvíc, vznikla tahle challenge.
Po registraci do Wings for Life se staň členem mýho týmu. Jmenuje se jak jinak než #bezimjakopodes. Tady máš odkaz.
Pravidla jsou taky jednoduchý. Ze všech členů mýho týmu, kteří uběhnou aspoň kilometr, vyberu tři výherce.
První výherce bude ten s nejvyšším počtem kilometrů. A ten vyhraje běžecký boty New Balance, 2x tolik plechovek Red Bullu, než naběhá kilometrů, merchandise od Red Bullu a bezdrátový sluchátka Panasonic.
Druhýho a třetího výherce budu losovat ze všech ostatních. Až na běžecký boty vyhrajou to samý co první výherce.
Posledních pár důležitých informací. Běžet můžeš kdekoliv. Nebo se můžeš přidat k ostatním běžcům v Praze, Plzni, Jablonci nad Nisou a Hluboký nad Vltavou. Já poběžim v Praze ve Stromovce a můj cíl je 25 km. Klidně se ke mně můžeš přidat.
A další důležitou informací je, že soutěžíme proti týmu Nikos a další frajeři. Nerozhoduje počet členů, ale naběhaný kilometry. Každej naběhanej kilometr se počítá. Nemusíš bejt ultramaratonec, aby ses mohl přidat k nám. Uděláš něco pro sebe, pro dobrou věc a to, že společně porazíme Nikosův tým, to je třešnička na dortu.
Takže už 5. května ve 13:00 společně poběžíme pro ty, kteří běhat nemůžou.
Je dvacátýho ledna, sedim ve Starbucksu a shrnuju minulej rok. Můj sportovní rok. Protože byl zajímavej. Určitě nejzajímavější za posledních deset let. A byl taky dost aktivní. Strava ukazuje 236 aktivních dnů. A byl plnej challengí. Tak se pohodlně usaď, protože tohle bude dlouhý.
Ten rok začal hned v lednu. Tehdy jsem si řekl, že je čas se sebou začít něco dělat. Typickej ledňáček, tyvole. Váha ukazovala devadesát kilo a vyjít schody se neobešlo bez zadejchání. Devátýho ledna jsem do stories na Instagramu napsal, že začínám přípravu na maraton. Spolu s anketou, abych viděl support od lidí. Ne, že by na tom nějak záleželo, ale vždycky je hezký vidět podporu druhých. Devadesát čtyři procent lidí hlasovalo, že to dám jak pán.
A tak příprava začala. Ještě abych se vrátil na začátek. Jarda(ano, o tomhle Jardovi v tomhle článku uslyšíte často, protože právě on jde do většiny mých výzev se mnou; shout-out) už byl na maraton zaregistrovanej a začínal přípravu. Proto maraton. Sice jsme netrénovali tolik spolu, ale motivace to byla. Na jeho doporučení jsem si stáhl aplikaci Run With Hal a vygeneroval tréninkovej plán. Malinko jsem si ten plán uzpůsobil. Minimální délka běhu u mě byla deset kilometrů. Běhal jsem třikrát až čtyřikrát tejdně. A za ty čtyři měsíce jsem naběhal přes osm set kilometrů.
Před maratonem jsme si zaběhli ještě Pražský půlmaraton. Do toho jsem se registroval na poslední chvíli. Zaběhl jsem ho s cílovym časem 1:44:56.
Aby toho nebylo málo, v dubnu jsme si s Nikosem dali challenge Davida Gogginse 4x4x48. Znamená to běhat čtyřikrát denně čtyři míle po dobu osmačtyřiceti hodin. Začali jsme v pátek ve 20:00 a skončili v neděli ve 20:00. Naběhat 84,5 km za 48 hodin taky není úplně špatný. Běh jsme si zpestřili Maneneho mejdanem, na kterej jsme samozřejmě přišli v běžeckym a ze kterýho jsme doslova utekli. Nikos to celý řádně dokumentoval, tak se podívej na jeho video.
A pak to přišlo. 7. 5. 2023 a můj první maraton. Chystal jsem se o něm rozepsat víc hned po závodu. Ještě plnej emocí. Nedošlo na to, a tak se k němu vrátim aspoň takhle retrospektivně. Nikdy jsem takhle dlouhej běh neběžel. V tréninku byl nejdelší běh třicet kilometrů a u toho třicátýho jsem cejtil, že se to láme. A lámalo se to i při závodě. Motivace doběhnout byla ale větší. A tak jsem jako 1 445. závodník s časem 3:36:35 doběhl. A byl to skvělej pocit. Po všech těch měsících pravidelnýho běhání, kdy jsem nevynechal jedinej běh. Po všem tom odříkání. Po tom, co jsem běhal úplně všude. Ten pocit proběhnout cílem je nepopsatelnej. A ten poslední kilometr do cíle, kdy vás dav stovek a tisíců lidí motivuje to nevzdat, to vám dodá sílu. Možná i proto jsem posledních půl kilometru zaběhl v tempu 4:21/km a kilometr před tím za 4:49/km. Zážitek na celej život. Byly to dva nejrychlejší kilometry z celýho závodu.
A pak přišlo na řadu kolo. Uvědomil jsem si, že sjezdař ze mě nebude. Už jsem nebyl ochotnej dál podstupovat tu sebedestrukci. A kombinace strachu s antitalentem mi daly jasně najevo, že bych měl to krásný matný horský kolo od YT vyměnit za něco, na čem můžu jezdit po silnici a nesedřu se u toho z kůže. Teď už má Jeffsy novýho majitele. Mýho kamaráda, kvůli kterýmu jsem si to kolo koupil. Haha.
A tak jsem si v polovině dubna objednal gravel. Volba padla na model Grizl 8 od Canyonu. V barvě, kterou nedokážu přesně specifikovat. Ale oficiálně je to Sencha. O dva měsíce později jsem se dočkal a kolo mi konečně přišlo. Tady bych se opět rád vrátil k Jardovi, kterej si koupil úplně to stejný kolo, akorát v jiný barvě. A i když ho objednával asi o měsíc později, měl ho doma dřív než já. Haha. A teď máme kromě stejnýho kola stejný skoro všechno příslušenství. Haha podruhý.
Z toho kola jsem nadšenej pokaždý, když na něj sednu. Dělá mi fakt velkou radost. Největší výzvou pro mě bylo naučit se jezdit s nášlapama. Párkrát jsem na semaforech zapomněl vycvaknout nohu a převrátil se. To muselo vypadat hodně vtipně. A hlavně to nemůže pochopit někdo, kdo na tom nikdy nejel. Haha. Pro představu to vypadá asi takhle.
A tak jsem kromě běhání ještě začal jezdit na kole. A protože mě jízda na kole baví samotnýho ještě míň než běhat sám, snažil jsem občas najít někoho, kdo pojede se mnou. První větší vyjížďku jsme dali s mým kamarádem Danem Rahmanem. Pro něj to byla první stovka na kole vůbec a pro mě první stovka na novym kole.
Moje oblíbená značka Patta z Holandska dala na jaře minulýho roku dohromady svůj Patta Cycling Team. A hned spojila síly s Raphou. To je taky moje oblíbená značka. Po několika měsících čekání konečně releasovaly produkty z týhle kolaborace a mně se podařilo ulovit triko, ponožky a cyklistickou čepici. Jednu jsem vzal i pro Jardu, haha. Ale to jsem odbočil.
Tahle „cyklo odnož“ Patty udělala challenge #Patta150. A protože miluju výzvy, další víkend jsme s Jardou ujeli sto padesát kilometrů na kole. Za necelých sedm hodin.
Většinu léta trávil někde na cestách a moc jsem tomu sportu nedal. Občas jsem si byl zaběhat, občas jsem se jel projet na kole.
Ale v září přišla další výzva. Stoneman Miriquidi Road. Jedná se o velice zajímavej koncept a určitě doporučuju si ho nastudovat. Pro mě to byl jednoznačně jeden z nejlepších zážitků minulýho roku. 300 kilometrovej okruh, jehož nejvyšším bodem byl Klínovec. Na jeho ujetí máte jeden až tři dny. Podle toho, jak si věříte. Odměnou za zvládnutí je krásná trofej, která mi doma zdobí poličku. Z tohohle třídenního tripu mám spoustu záběrů, který bych rád sestříhal a vydal na svym, dávno zapomenutym, YouTube kanálu. Takže dej odběr. Video bych rád pojmul informativně. Aby se z něj člověk dozvěděl, jak to celý funguje. Protože najít nějaký schůdný informace je dost velkej oříšek. Takže bude potřeba ještě něco dotočit. Oficiální stránky Stonemana máš tady.
Aby toho nebylo málo, přihlásil jsem se v září do další challenge. Tu tentokrát pořádala „běžecká odnož“ Patty Patta Running Team. Cílem bylo naběhat čtyřicet kilometrů týdně po dobu čtyř týdnů. Vyhrál jsem. Na konci losovali několik výherců, kteří vyhráli nějaký ceny. Já jsem vyhrál běžecký boty a Patta Running Team triko. To mi udělalo radost.
V říjnu jsem se ještě jako náhrada zúčastnil štafetovýho běhu Run Berounka Run. Znovu jsem si utvrdil, že běhat do kopců není nic pro mě. Velká výzva. Svůj úsek pětadvacet kilometrů jsem běžel necelý dvě a půl hodiny.
Pak jsme absolvovali ještě nějaký další vyjížďky na kole. Jedna z nich byla třeba na Říp. Tady už počasí moc nepřálo a začínala bejt zima. Byla to poslední vyjížďka loňskýho roku. Celkem jsem za těch půl roku najezdil na kole necelých tisíc kilometrů. Pro letošek jsou ambice určitě větší. A Stonemana bychom chtěli dát znovu.
A prosinec patřil mojí běžecký challengi. Tu jsem pojmenoval #bezimjakopodes. Založil jsem si TikTok a každej den jsem nahrával aktuální pocity. Pro mě velkej výstup z komfortní zóny. Do týhle challenge se zapojilo 72 lidí a 52 jich bylo běhat aspoň jednou. Vybral jsem dva výherce, který jsem odměnil běžeckýma botama a trofejí. A já jsem naběhal přes třista dvacet kilometrů. Nahrál jsem k tomu i voiceover, na kterej jsem celkem pyšnej. Bylo skvělý sledovat všechny ty lidi, jak běhaj, motivujou se a vzájemně se hecujou. A že kromě týhle challenge vznikaly i challenge mezi nimi. Určitě to nebyla moje poslední challenge. Na tu poslední bych rád našel nějakýho partnera. Takže pokud bys o něčem věděl, budu rád, když se mi ozveš.
Takže tohle byl můj rok dvacetdvacettři. 1 888 naběhaných kilometrů a skoro 1 000 kilometrů na kole. A hashtag #podesnenibezec ožil. Když to zpět vidim, není to vůbec zlý.
Na závěr ještě pár slov:
Jsem rád, že můžu motivovat lidi. Každá zpráva o tom, jak díky mně někdo začal běhat nebo jezdit na kole mi dělá radost. Letos bych tomu chtěl dát víc. Protože společně můžeme bejt silnější. Nejsem žádnej velkej motivátor. Nikdy jsem nebyl. Sdílim to, co žiju a co dělám. A jak to žiju a jak to dělám. A jsem rád každýho člověka, kterej se v tom najde.
Jsem rád, že to lidi sledujou a podporujou. Původně jsem svojí challenge chtěl dávat jen na TikTok a nezasírat tim Instagram. Zjistil jsem ale, že to lidi nesere, ba naopak.
Děkuju všem, kteří byli součástí týhle cesty. Vážim si každýho, kdo v tom byl se mnou. A i když to třeba někdy nebylo úplně easy, na konci každý tý cesty byl důvod k oslavě. Vždycky. Ať už to byl můj první maraton, mých prvních sto padesát kilometrů na kole nebo #bezimjakopodes challenge. Vždycky v tom byl někdo se mnou.
Zjistil jsem, že všechno to příslušenství na kolo je dělaný jen pro jízdy někde za barákem. Po půl dni se vybije radar, navigace i světlo. Koupil jsem si nový Apple Watche, abych je nemusel pořád nabíjet a vydržely aspoň den aktivity.
Chování řidičů k cyklistům je kapitola sama. Ale jediný místo, kde nás za těch tři sta kilometrů vytroubili, byl Chomutov. Nebuďte zlí. I cyklisti mají na silnici svoje místo.
Sportovat se dá za jakýhokoliv počasí. Primárně je to o hlavě, sekundárně o vhodnym oblečení. Na to, abyste sportovali, nepotřebujete skvělý zázemí ani drahou výbavu. Stačí vám dobře nastavená hlava. A možná nějakej ten cíl. Cíl si dej reálnej, ne nedosažitelnej. Pro jeho dosažení musíš vyvinout velký úsilí a bojovat. A nezapomeň, že i cesta je cíl.
A děkuju, že jsi dočetl až sem. Budu rád, když tenhle post pošleš všem, který by mohl zajímat. Díky a zase někdy.
Taky se ti v prosinci nechce běhat? Prosinec se může zdát jako blbej nápad na challenge. Ale ono jak se to vezme. Je sice zima, ale třeba mně se běhá v zimě líp. A je sice období svátků, ale o to víc má většina z nás času.
Tuhle challenge jsem pojmenoval Běžím jako poděs. Jestli ti to přijde hanlivý, klidně si místo malýho p dej velký. A jako jedna z mála challengí není ani o počtu naběhaných kilometrů, ani o rychlosti. A proto neznevýhodňuje nikoho a všichni maj stejnou šanci. Cílem týhle challenge je prostě běhat. Čím častěji, tím líp. A odměnou ti za to můžou bejt běžecký boty Hoka nebo On dle vlastního výběru. A možná i nějaká další běžecká výbava. Chtěl bych odměnit co nejvíc z vás.
Mým cílem je běhat každej den aspoň deset kilometrů. Proto jsem jako cíl challenge nastavil 300 kilometrů. To je ale můj cíl a tvůj může bejt úplně jinej. A navíc – já vyhrát stejně nemůžu. Taky jsem si kvůli tomu založil TikTok, kam chci každej den nahrávat nějaký moje pocity z těch běhů. Takže si mě přidej. Jsem tam jako jsempodes.
Výsledkem ankety, kterou jsem udělal na svym Instagramu, bylo, že větší množství lidí používá Nike Run Club aplikaci. Překvapilo mě to, ale ok, já sám jí používám. Ale pokud máš Stravu, nezoufej. Dneska už můžeš poměrně jednoduše propojit tyhle dvě aplikace tak, aby se ti běhy z NRC automaticky importovaly do Stravy. Takže o nic nepřijdeš. A měsíc to přežiješ.
Takže jak se zapojit?
Pokud ještě nemáš běžeckou aplikaci Nike Run Club, stáhni si jí a zaregistruj se. Abych tě mohl do challenge přidat, musíš si mě přidat do přátel. Já jsem tam jako Tomas Potesil. Až tohle uděláš, přidám tě do challenge. Přidání musíš ještě potvrdit. A pak už je to jenom na tobě. Běhej, trackuj svoje běhy a sleduj, jak se daří ostatním. Začínáme v pátek 1. 12.
Přál bych si, aby se týhle challenge účastnilo co nejvíc lidí a motivace všech byla co nejvyšší. Proto tě prosím, abys tenhle post nasdílel nebo poslal tomu, koho by mohla challenge zajímat.
Když napíšu, že letošní eremtour byla jiná, bude to znít jako klišé. Ale ona byla jiná. A těch důvodů, proč byla jiná, je hned několik. Hlavní jsou dva: vstupenky a indoor lokace.
S každou naší další akcí se učíme. Každou naší další akci se snažíme posouvat dál. A každou naší další akcí chceme překvapovat. A letošní eremtour nebyla jiná.
Když děláte akci pro padesát lidí na parkovišti, vlastně nic nepotřebujete. Když ale děláte akci pro pět set (každá průměrná zastávka), tisíc (Brno) nebo dva tisíce (Praha) lidí, začnete zjišťovat a objevovat věci, který jste do tý doby nemuseli řešit a bez kterých se to zkrátka neobejde (záchranka, toalety, úklid, oplocení, security, dostatek personálu atd.. atd…). A na parkovišti u obchoďáku takovouhle akci už taky horko těžko uděláte. Což je jasný. I proto nás v posádce bylo pětadvacet, měli jsme dvě velký dodávky, karavan a několik aut. A stejně to bylo málo.
S tim souvisí i vstupenky. Na tour se nikdy neplatilo vstupný. Vždycky to byla akce zadarmo a věřte, že jsme dlouho řešili, jakym způsobem vstupenky nastavit. Takhle velkou akci ale už není možný pokrejt z našich vlastních zdrojů a z peněz od partnerů. A jsem rád, že jste do toho šli s námi. Bez zbytečný kritiky jste si kupovali vstupenky a merch. A vaše jména teď hrdě svítí na našem tour webu a na konci toho kurvadlouhýho seznamu stojí Děkujeme za podporu! Jste v tom s námi. Vidíme vaší podporu, není nám lhostejná a chceme vám jí vracet.
Zatimco v loňským reportu jsem popisoval zastávku za zastávkou, letos to udělám trochu jinak.
Až na Bratislavu byla každá zastávka svým rozsahem regulérním mejdanem, za kterej by se nemusel stydět kdejakej promotér. Na každý zastávce bylo průměrně kolem 500 fanoušků, v Brně kolem 1 200 a Pardubicích kolem 1 000. V Praze 2 000. Mým hlavním úkolem bylo zajistit hladkej průběh a udělat všechno pro to, abyste si to maximálně užili. A i když to znamenalo, že jsem občas musel bejt hnusnej a nepříjemnej na naše lidi a že jsem neměl tolik prostoru bavit se s vámi, všechno to stálo za to. Díky všem, kteří za mnou přišli a vzdali mi hold. Vidět vás, stovky fanoušků pod pódiem, to je pocit zadostiučinění. To je to, proč to děláme.
Věřim, že i letos jsme vás překvapili a potěšili. Že jsme vám doručili to, co jste čekali. A že jste si užili největší mejdan léta završenej na pražský Štvanici s nabitym line-upem, kterej ani vlastně sami nechápeme.
I díky vám se z eremtour z parkoviště stal fenomén, na kterej u nás nejsou prostory.
Poděkování
Na závěr bych chtěl poděkovat. Děkuju každýmu členovi posádky za obětavost a loajalitu. Doufám, že už jste dospali těch devět dnů.
Hned na začátek, aby bylo jasno – nejsem lyžař, dokonce ani vášnivej fanoušek zimních sportů. Ale když nás ke konci loňskýho roku Red Bull oslovil, jestli se nechceme zúčastnit Homerunu, neváhali jsme. A udělali jsme dobře, protože ten zážitek byl jedinečnej.
Za posledních patnáct let jsem na lyžích nestál ani patnáctkrát. Lyžařskou výbavu jsem taky žádnou neměl. A kluci na tom byli dost podobně. Ale to jsou malý věci. A tak jsme si za litra na víkend půjčili výbavu a vyrazili jsme do Špindlu.
Jo, vlastně ještě jedna důležitá věc – aby to nebylo tak jednoduchý, domluvili jsme s klukama z GunPointu challenge. Její princip byl ten, že my jsme vymysleli kostýmy klukům a kluci vymysleli kostýmy nám. A tak já jsem byl Sněhurka, Berry trpaslík a Márty s Kubou se převtělili do Adama a Evy. A kluci z GunPointu byli humr, roztleskávačka a Rumcajs.
Organizačně o nás bylo fakt pěkně postaráno. Po příjezdu na hotel na nás čekaly instrukce k závodu, startovní dresy s našimi jmény a samozřejmě plechovka Red Bullu. Po ubytování jsme se ladně přesunuli na svah, kde teprve začala prdel. Zjistil jsem, že ještě dokážu nějakym způsobem sjet kopec. To samý Berry i Márty. Kubovi to chvilku zabralo, ale taky to dal. Vzhledem k frontám na lanovku a našemu pozdnějšímu příjezdu jsme kopec sjeli jen dvakrát. Ale užito!
Následovala společná večeře a afterparty v music baru Silver. To taky nemělo chybu. Už teď se můžete těšit na vlog, kterej vyjde už v neděli na herohero.co/erem. Ten vlog bude mít všechno.
V den závodu jsme šli dopoledne trénovat. Na přípravu jsme kladli velkej důraz a měli jsme ambice se umístit hodně vysoko. No dobře, nakonec jsme si to trochu rozmysleli a zvolili jsme cestu „dojet“. Běžet několik desítek metrů v hlubokym sněhu v přeskáčích, to je vo hubu. Jo, i tady platí, že #podesnenibezec. Před závodem jsme na sebe ještě hodili naše kostýmy. Teda vlastně jen já a Berry. Takže Sněhurka a trpaslík na svahu. Dole dobrý, ale nahoře docela foukalo. Se vší vervou jsme tu modrou sjezdovku sjeli. My a dalších asi 350 nadšenců na lyžích a snowboardech.
Ještě když se vrátim ke startu závodu, ten se mi úplně nepovedl. Asi pět minut mi zabralo nasadit si lyže. Přeskáče od sněhu se mi nedařilo dostat do vázání. Nervózní jsem nebyl, takže tim to nebylo. Na příští rok to chce lepší strategii. A trochu se naučit lyžovat, haha.
Dolů jsem dojel. Sice pátej od konce, ale dojel. Kuba taky dojel. Sice poslední a víc než 20 minut po prvním, ale taky dojel.
I tak jsme skončili na stupních vítězů. Sněhurka a trpaslík byli nejlepší kostým. Mít nejlepší kostým ze všech, to je čest. Nejen, že jsme porazili GunPoint na Red Bull Instagramu, kde hlasovali fanoušci. My jsme vyhráli i in real life. A tak jsme vyhráli lyžařský brýle, abychom mohli na příští rok natrénovat. K tomu parádní plaketu s Krakonošem. A taky něco dobrýho na zub – láhev vodky a několik plechovek. I když, to asi není úplně „něco na zub“. Já jsem se nároku na láhev vzdal a přenechal jsem ji Berrymu. A ten se s ní pěkně popasoval. A dokonce s námi dělala rozhovor televize. Ten jsem zatim nikde nenašel. Ale určitě jsem v něm říkal moudra. Hodně mouder. Gratulace od Evy Eva Adamczykový nemohla chybět.
Následná afterparty pod kopcem byla úžasná. Nikdy jsem nic takovýho nezažil. A i když byla fakt zima, sešlo se tam dost lidí na to, abychom společně oslavili tenhle závodní víkend. Následnej přesun do Silveru byla divočina, ze který jsem naštěstí včas utekl.
