Y18

Led 4, 2019, kategorie: Život

Koukám, že poslední post shrnující rok byl v roce 2014, respektive za rok 2014. To už je dlouhá doba. Ale protože i mě baví tenhle typ postů od ostatních blogerů číst, říkal jsem si, že bych měl něco napsat. Jako již tradičně na tomhle blogu, bude to i teď změť myšlenek honících se mojí hlavou.

Výpověď. To byl asi jedinej cíl pro loňskej rok. Věděl jsem, že pokud se chci někam posunout, musim ji dát. A v dubnu jsem ji dal a ke konci června tak po skoro osmi letech opustil firmu, ve který jsem pracoval od doby, co jsem udělal maturitu. Takže od července jsem na volný noze a pořád se s tim učim žít. Ta svoboda je skvělá, i když hodně relativní.

Dovolená. Tak dlouho jsme loni odsouvali dovolenou, až k žádný vlastně nedošlo. Respektive chtěli jsme někam k moři, nakonec jsme strávili fajn prodlouženej víkend v Paříži. To bylo poprvý, co nám uletělo letadlo. A to jsem nikdy nechápal, jak se to může někomu stát. Tejden po tom, co jsem se vrátil z Francie, jsem letěl do Ameriky. Do Los Angeles jsme zavítali na tejden natáčet klip, kterej můžete vidět tady. Co obnášelo vydání tohohle klipu, to by bylo na knihu. Tak hlavně, že je to venku. Byli jsme taky na výletě ve Vídni a víkend jsme strávili v Mikulově.

Technika. Upgradoval jsem skoro všechnu techniku. Hlavně jsem si po letech zvažování pořídil kompakt a začal fotit na film. O tom jsem psal tady. Fotky najdete na mym ig.

Auto. Podařilo se mi zase zrušit auto. Pán mi nedal přednost v křižovatce asi 100 metrů od baráku. Takže jsem byl asi měsíc bez auta a v servisu pomalu víc jak doma. Sledujte dopravní značky. Ne vždycky jste na hlavní, i když to tak může vypadat.

Sport. Pořídil jsem si Apple Watch. V domnění, že mě budou motivovat k běhu. Nestalo se tak a v loňskym roce jsem toho naběhal asi nejmíň. Byli jsme taky na kolech, kde jsem se přesvědčil o tom, jak špatně jsem na tom s fyzičkou. Jestli se tak tomu dá ještě říkat.

Vánoce a Silvestr. Letos jsem měl asi nejrozlítanější Vánoce v životě. Jeden den u mamky a bráchy, další u táty a Štědrej večer u Klárky. A ještě k tomu byli všichni na opačných koncích republiky. Silvestr jsme letos strávili na horách a jako největší důchodci jsme šli asi půl hodiny po půlnoci spát.

Určitě toho bylo víc. Ale protože tenhle post píšu spatra, na víc si toho nevzpomenu.

Každopádně stále nejezdim v Audi, nemám pozemek, barák ani děti. Na tom budu pracovat letos. A v dalších letech.

Mějte se dobře. Ať se daří a jste zdraví.

Dank pt. 2

Pro 14, 2018, kategorie: Život

Nadpis tohohle článku mě napadl už při psaní o Paulieho Danku. Akorát tenhle dank nebude pro vás.

„…mít čas na lásku je dneska sci-fi, každej druhej stydí se za svoje city, svět je cynik…“

Dřív jsem na tenhle blog psal víc. Víc o všem, hlavně víc o životě. Nevim, kam se to ztratilo, zřejmě už nemám potřebu tolik ventilovat svůj život skrze řádky. I když mě to baví. A i když to občas někdo čte. A i když to občas někoho může inspirovat taky začít psát. Ze slohu jsem nikdy neměl jedničky. Protože psát podle osnov na daný téma, to není to, co by mě bavilo. A stejně je tomu u tohohle blogu. Dlouho jsem hledal styl, kterym psát. Protože ani tak nejde o to něco napsat. Jde o to, napsat to tak, aby to někdo chtěl číst. Hlavně abych to chtěl číst i já. Ale už jsem zase někde jinde.

Dank, to je děkuju. A já chci děkovat. Děkovat za těch tři a půl roku. Protože těch tři a půl roku, to je něco, co stojí za poděkování. A já už nejsem takovej, jako na začátku. Jsem dospělejší, přitom pořád dítě a občas pořádnej hulvát. Jsem skromnější, ale chci pořád víc. Jsem zábavnej, ale občas pěkně votravnej. Jsem milej, ale dost často nesnesitelnej. Jsem hodnej, ale někdy pěkně zlej. A vy mě takovýho můžete znát. Jenže jak často mě vidíte vy? Někoho dokážu srát po první hodině. Ale ona to se mnou musí vydržet. V tom je to kouzlo. Stejně jako vy všichni, ani já nejsem dokonalej. A dost často si to uvědomuju. Vim, že některý moje výlevy by třeba jiná neustála. I tak ale vim, že dávám maximum do toho, aby byla nejšťastnější. Snažim se. A já vim, že ona je.

Takže tenhle dank patří jí. Protože bez ní by spousta věcí nebyla. A já to vim. Jednou jsem jí napsal, že bude moje žena. A to stále platí. Tenhle příběh stále pokračuje. A o tom, jak bude pokračovat ten váš, rozhodujete vy sami. Teď. Nepotřebujete k tomu peníze ani majetek. Občas stačí pár slov. Opravdu pár.

„…z lidí jsou cetky, co jsou šťastný za views a kliky, chtěli by růst, ale ty statusy jsou plky, plky… běžnej život bude pro ně sada kulek, chci vidět emoce a příběhy jak z Foglarovek…“

Moji tři nejoblíbenější „youtubeři“

Pro 10, 2018, kategorie: Internet

To „youtubeři“ jsem dal do uvozovek proto, protože není youtuber jako „youtuber“. Typickej youtuber totiž vytváří videa s takřka nulovou informační hodnotou, cílený zejména na mladší publikum. A to já už nechci. Takže díky všem, kteří se na Youtube snaží přinášet relevantní obsah, informace, kvalitu a opravdovou zábavu.

Takže tady jsou.

Lukáš Fronk

Na Lukášova videa jsem narazil, když jsem hledal recenze na iMac. Protože se mi líbilo zpracování a celkovej projev, dal jsem mu šanci. Apple produkty mu nejsou cizí, ale nečekejte žádnou ovečkářskou podívanou. Zasazení do praxe a reálnýho života included. A hláška „a teď zpátky do práce“ na konci téměř každýho videa je jen třešničkou na dortu. Lukášovi dejte určitě šanci. A odběr. Tady je jeho kanál.

Petr Mára

Petr Mára je člověk, kterýho sleduju snad deset let. Ještě od prvních dílů Digitu s Honzou Březinou. A jemu vlastně přechod na sólo tvorbu dost prospěl. Videa dostala kvalitu, kontinuitu a řád. V tuto chvíli se podle mě jedná o jedny z nejkvalitnějších videí na českym Youtube. Obsahem i kvalitou zpracování. Apple, gadgety, cestování, život, tipy na aplikace, rozhovory, to všechno na Petrově kanálu najdete. A ten najdete tady.

Dan Hanuš

Dalším je Dan Hanuš. Kluk z Děčína, kterýho bavěj auta. Hodně ho bavěj, takže jich hodně i má. Nečekejte naleštěný bavoráky, ale klasiku od VW. A během toho, co vám tyhle auta bude ukazovat, se toho hodně dozvíte. Takže i jemu stojí za to dát odběr.

Tohle určitě nejsou všichni, který sleduju. Je jich víc, ale o těch třeba příště.

A teď zpátky do práce.

Dank

Pro 9, 2018, kategorie: Hudba

Dank je nový album od Paulieho Garanda a Kennyho Rougha. A i když sem o hudbě už moc nepíšu, o týhle novince rád napíšu.

Tohle je v podstatě Paulieho devátý album (7 sólových, 2 ještě s BPM (tam byli kromě Paulieho ještě Kenny a Lipo). A to není úplně málo. Kromě Mozolů jsem slyšel všechny a všechny je mám v poličce (ne v iTunes, ne na Spotify, v poličce na CD). Pavle, jestli máš ještě Mozoly, budu rád, když budu moct doplnit sbírku, haha.

Spolu s Kennym vydali kromě Dank ještě Boomerang (2015) a Molo (2014). Na každym tom albu byly podle mě tracky, který vyčnívaly, který si pustíte i po těch letech. Na Molu to byli třeba Tuláci a La Familia, na Boomerangu pak Boomerang s hostujícím Martinem Svátkem.

Hudebně je ale každý to album super. Co se týká alba Dank, z těch tří je podle mě nejlepší. Jak hudebně, tak textově. Těch vyčnívajících tracků je tady podle mě nejvíc – ať už Návraty, Past 2 s Kalim, Harantstrasse, Adié nebo Dank.

Album vyšlo na 30. listopadu. A protože nejedu iTunes ani Spotify, musel jsem si ho stáhnout na Ulož.to. Pirát. Protože pokud to jde, chodim na release parties a kupuju osobně. A to se stane ve středu. Dorazte taky.

Dank.

Proč jsem si koupil kompakt a začal fotit na film

Pro 2, 2018, kategorie: Fotka

Pokud sledujete můj fb nebo ig, mohli jste si všimnout, že jsem začal fotit na film. To je to, na co fotili vaše rodiče asi před dvaceti lety. A je to asi i opak digitální fotografie – fotky nevidíte hned, musíte je vyvolávat, každá stojí peníze a kvalitativně jsou taky někde jinde. A přestože mám nejnovější iPhone, většinu fotek na mých posledních dvou dovolených jsem fotil právě na kompakt.

Na iPhone fotografii mi vadí hlavně jedna věc. Teda nevadí, ale nevim, jak jinak to říct. Jde o to, že jednu fotku vyfotíte klidně desetkrát. A z těch deseti vyberete tu nejlepší. A vždycky se nějaká povede. A když ne, povede se jiná. A dost často jen chodíte a fotíte. Můžete to vidět právě někde v zahraničí, když fotěj turisti. Často fotěj něco jen proto, aby to vyfotili. I když je ta fotka úplně o ničem a dost možná už se na ni už nikdy nepodívaj. Jen choděj a fotěj. A přesně tohle s filmem odpadá. Na jeden film totiž nafotíte 36 fotek. Takže si rozmyslíte, co budete fotit. Fotku vyfotíte jednou, možná dvakrát. A i když je ve výsledku trochu rozmazaná nebo není tak dokonalá jako ta z iPhonu, vždycky má svoje kouzlo. Takže zatimco na iPhone vyfotíte 300 fotek a vyberete 10, na film vyfotíte 36 a vyberete jich klidně 30. Protože každá fotka bude jiná.

A právě i kvůli tomu, kolik fotek vyfotíte a jakou práci dá to, abyste se k fotce dostali (od koupě filmu až po jeho vyvolání), maj tyhle fotky úplně jinou hodnotu. Aspoň pro mě. Protože já si většinou fotku z mobily už neprohlížim, neukládám a už vůbec ne tisknu. Dost často se právě taky z mobilní fotky snažíme udělat tu nečistou, nedokonalou, šumem poznamenanou fotku, aby vypadala právě jako ta focená na film. Aby se odlišila. Aby měla jinou atmosféru.

Chci taky poděkovat klukům z Polagraphu. Za jejich trpělivost a rady. A taky za filmy.

Dolů ještě dávám pár fotek. To abyste pochopili, co jsem těmi řádky výše myslel.