Proč používám Twitter? Protože mě nikdy nenasral

Bře 18, 2020, kategorie: Internet

Letos tomu bude dvanáct let, co jsem se připojil na Twitter. Twitter je mnohem rozšířenější než v době, kdy jsem se já registroval. I přesto, když řeknu “četl jsem na Twitteru”, najdou se jedinci, který nechápou. Který nechápou, co dělám na sociální síti, kde se člověk vyjadřuje ve 140 280 znacích, víceméně bez obrázků a dalších nesmyslů.

A tak bych chtěl napsat, proč používám Twitter. Skoro dvanáct let. Prakticky bez nějaký delší pauzy. Každej den. Všude.

Na Twitteru jsem byl snad dřív než na Facebooku. Osobní profil na Facebooku jsem přestal používat před mnoha lety. Svou facebookovou stránku použiju sem tam, ale ty dosahy, to je velký špatný. To Facebook posral. Když je na stránce s víc než 300 tisícovou fanouškovskou základnou dosah kolem 20 000 uživatelů, je to špatně a demotivující cokoliv přidávat. A ne, nezlepšuje se to častější aktivitou. Jediný, co Facebook drží, je Messenger. Ten už se dá ale používat i bez osobního profilu. Takže takhle – Facebook to posral, protože dosahy. Jinak ta síť není/nebyla špatná. Nikdy pro mě ale tahle sociální síť nebylo to, na čem bych si ujížděl. Možná to bylo jejich špatnou mobilní aplikací. Tu mimochodem použiju tak dvakrát za rok. Twitter jsem měl vždycky rád. Jo a podle mě Facebook zabil blogování.

Pak je tady Instagram. Co si budem, na Instagramu se toho člověk moc nedozví. Ne, ani já na něj nedávám moudra. A ano, i já se tam předevšim vytahuju a ukazuju, jak bezstrarostnej život mám. A taky co jsem si koupil, samozřejmě. Myšlenek je tam pomálu. A myšlenky já mám rád.

A proto Twitter. Twitter si drží svou tvář tak nějak celou dobu. Občas přijde s nějakou inovací, kterou ne všichni oceněj. Ale nikdy mě nenasral. Neserou mě vlastně ani ti lidi, který se z Facebooku přesunuli na Instagram a z Instagramu na Twitter. Mně je to jedno. Občas na mě vyskočí nějaká sračka. Ale sraček na mě skáče každej den tolik, že tohle mě nerozhodí. Díky Twitteru jsem poznal osobně víc lidí než z Instagramu a Facebooku dohromady. Twitter je komunita. Na Twitteru se máme rádi. A na Twitteru se sereme. Twitter je život. A bez Twitteru by to nebylo vono. A možná je dobře, že jsou lidi, který nechápu, proč používám Twitter. Protože přesně pro ně Twitter není. Twitter mě naučil utvářet myšlenky do sto čtyřiceti znaků. Když přemejšlim na tim, co napíšu na Twitter, automaticky se mi to vejde do sto čtyřiceti znaků. Dobře, teď už do dvou set osmdesáti. Ale těch sto čtyřicet taky stačí. Proto používám Twitter. Nikdy mě nenasral.

A ještě jedna věc – pokud máte informační web, lpěte na tom, aby na vašem webu byl Twitter share. Facebook share je úplně k ničemu.

Kterak jsem u Alzy reklamoval monitor

Pro 26, 2019, kategorie: HW

Hlásím se s dalším článkem. Trvalo to. A zřejmě ani nebude moc záživnej. Ale třeba bude někoho zajímat.

Letos jsem reklamoval elektroniku dvakrát. Poprvý to byl MacBook u Českýho servisu, kde reklamace trvala týden. Podruhý to byl monitor LG, kterej jsem u Alzy reklamoval 21. 10. 2019 a kterej dodnes nemám. Rád bych vás seznámil s průběhem reklamace.

Monitor byl kupovanej na firmu. Je to pracovní nástroj. A i přestože je to pracovní nástroj, prodejce má ze zákona o 10 dnů delší lhůtu na vyřízení reklamace oproti nákupu fyzickou osobou. Dobře. Tak jsem si říkal, že do 40 dnů budu mít monitor opravenej. Jenže oni nemají 40 dnů na vyřízení reklamace, ale na vyjádření k reklamaci. Takže mi asi šestatřicátej den dali vědět, že reklamace bude řešena opravou. Průběžně jsme s Alzou komunikovali na Twitteru. Vzhledem k tomu, že do minulýho týdne jsem žádný další informace nedostal, obrátil jsem se přímo na autorizovanej servis, kterej reklamaci řeší. Zde mi bylo řečeno, že monitor opravit nepůjde a reklamace bude řešena dobropisem (vrácením platby). A že to stihnou do Vánoc, abych si před Vánoci mohl koupit novej monitor. Jak asi tušíte, do Vánoc to nestihli.

Nevim, jaká je další čekací doba po těch čtyřiceti dnech, který mají na to, aby se k reklamaci vyjádřili. Ale další skoro měsíc mi přijde teda dost. Tak uvidíme, jak to dopadne. Třeba aspoň do konce roku ten monitor mít budu. Snažil jsem se všude možně zjistit, jak je to s reklamacemi při nákupu na IČ, ale nikde jsem se nic kloudnýho nedozvěděl. Proto budu rád, pokud s tím někdo máte zkušenosti, že mi dáte vědět a já to přidám do postu. Protože mi nepřijde normální čekat víc než dva měsíce na reklamaci monitoru, která měla být řešena servisem, ale nakonec bude řešena dobropisem. Nevim teda, co ten monitor skoro měsíc kde dělal. A nevim, kdy by mi kdo dal vědět, kdybych do servisu nezavolal.

Jedno pouzdro na notebook s příběhem

Říj 6, 2019, kategorie: Tip

K tomuhle postu se chystám už dýl než měsíc. Tentokrát to nebude úplně o životě. Ale chci vám dát tip. Tip na firmu, o který si myslim, že svou práci dělá dobře. A poctivě. Jedná se o firmu Brašnářství Tlustý.

Tuhle firmičku z pražských Vršovic, specializující se na výrobky z kůže, sleduju už dlouho. Baví mě jejich práce. Na meziválečných strojích československý výroby zde vznikaj kožený peněženky, opasky, pouzdra, cestovní tašky a mnoho dalšího. Na jejich webu si můžete vybrat z hotových výrobků. Anebo taky využít jejich zakázkovou výrobu a nechat si udělat produkt dle svých představ. Jako jsem to udělal já. S nákupem novýho notebooku jsem potřeboval nový pouzdro. A věděl jsem, že chci, aby bylo právě od Tlustého.

Vybral jsem si barvu kůže, podšívky i šití. A přidal ražbu monogramu “P”. Protože jsem se zrovna trefil do termínu celozávodní dovolený, tak se výroba trochu protáhla. Běžně trvá do čtyř týdnů.

Po asi pěti týdnech mi dorazila krabice s logem, uvnitř který bylo v látkovym pytlíku zabalený pouzdro. Nechyběl ani dopis s příběhem jeho vzniku.

Dovolim si kousek citovat: “Pouzdro je vyrobené z prvotřídní hovězí kůže vyčiněné v rodinné koželužně v italském Ponte a Egola, opracované a sešité bylo už v naší dílně v Praze-Vršovicích na meziválečných strojích československé výroby. Krabici udělali v Opavě, pytlík ušili Křížovi z Letovic, potisk udělal pan Jech z Vršovic a ražbu provedli knihaři Rak&Rak z Dittrichovy ulice. Výroba Vašeho pouzdra dala práci několika českým řemeslníkům a my Vám za to děkujeme.”

Mám rád věci s příběhem. A těší mě, když se někdo zamyslí a snaží se věc posunout někam dál. Udělat ji jinak. Líp. A tohle mi opravdu udělalo radost.

Na výsledek se můžete podívat dole. A na nabídku tady.

O něčem. O ničem.

Zář 15, 2019, kategorie: Život

Další z postů z kategorie život. A další z nepravidelnejch postů na tomhle blogu, kterej by mohl bejt vlastně promyšlenější, obsáhlejší a detailnější. Jenže je o ničem. A o něčem. Tenhle post bude totiž změť všemožnejch myšlenek za poslední měsíce. Původně jsem měl naplánovanej post o tom, jak jsem podpořil českou firmu a její zaměstnance tim, že jsem si koupil jejich produkt. Ale o tom třeba příště. Teď o tom životě.

Poslední měsíce jsou o práci a poznávání nových lidí. Proběhl třídní sraz se základkou, kamarádova svatba a několik super parties, který chtě nechtě do značný míry ovlivnily moje myšlení a smýšlení. A poslední měsíc to vede k tomu, že si uvědomuju, že nevim, co chci. A to netrápí jen mě, ale i další lidí. A to mě na tom sere nejvíc. Vim, že nejsem ready na to, abych způsoboval někomu bolest. Ale nevim, na co vlastně ready jsem. V mojí hlavě se to divně míchá a tluče. A to není dobrý. Nikdy jsem nezažíval to, co zažívám teď. Nikdy jsem neříkal slova, který jsem říkal teď. A nikdy jsem se nesvěřoval tolik a tolika lidem, jako se svěřuju teď. Jsem poděs. Poděs s malym p. Ale není to vtipný. A nemám z toho dobrý pocity. A už vůbec mě to netěší. Dost často si říkám, že co se má stát, to se stane. Že to prostě takhle má bejt. Ale co když se tim jenom schovávám před řešením nějakých problémů? Na jednu stranu se snažim bejt frajer nad věcí, na druhou stranu nevim jak některý situace řešit. A to mi bylo osmadvacet. Myslim vztahový situace, samozřejmě. Ten zbytek zvládám. Bravurně. No, bravurně možná ne.

Za poslední měsíce jsem se setkal s tolika dobrýma lidma. Tolika chytrýma lidma. A tolika inspirativníma lidma. A nejvíc mě na tom sere to, že nikdo nemáme víc času na to, abychom se více poznávali. Motivovali. Inspirovali. Je tolik věcí, který bych chtěl dělat. Tolik lidí, který bych chtěl víc poznat. A tolik informací, který bych chtěl nasát. Ale troskotá to. Je potřeba začít s tim něco dělat. Stačí se bavit o pohledu na svět. Jen to chce ty lidi. Ty správný lidi. A teď jsem těch správnejch lidí potkal tolik, že nevim co s tim. Ale až to zjistim, budu vás informovat. Tady. Na tomhle blogu. Na blogu, kde za tenhle rok vychází čtvrtej post. Post, kterej dokážou pochopit asi jen lidi, se kterýma jsem se v posledních měsících bavil.

Tohle je post plnej nevyřčenejch emocí. Snažim se tu vypsat, najít pochopení. Kdyby se tak ten post dostal k těm správnejm lidem. Těm dobrejm lidem. K lidem.

Při tom třídnim srazu jsem potkal holky, se kterýma jsem chodil do první a druhý třídy. Holky, který jsem neviděl možná deset let. Jedna z nich mě prej sleduje. Stalkuje. Říkala. Pro ně zůstávám nepochopenej. Nechápou, proč píšu blog. Tenhle blog. A já se tomu nedivim. Moje posty jsou čim dál divnější. Pochopit je čim dál těžší. A čim těžší je čtení těhle postů, tim těžší je můj život. Takže až jednou napíšu jednodušší post, bude jednodušší i můj život. A třeba jednou holky ze severu, od nás ze severu, pochopěj, proč píšu tenhle blog. Je to terapie.

Jo a napište mi. Máte můj twitter, instagram, facebook i e-mail. Já budu rád. Rád vás poznám. Teda pokud mi máte co říct. Co dát.

Díky všem, kteří dočetli až sem. Díky všem, kteří to třeba i poslali dál. Díky. Vím o vás.

Setkal jsem se se svým haterem

Čvc 21, 2019, kategorie: Život

Před asi 12, možná 13, lety, tedy dávno před tim, než vznikly sociální sítě, existovala skupina lidí, kteří psali o svym životě, elektronice, hudbě, atd… na svý blogy. Skoro jak dnešní youtubeři, akorát místo videí byly řádky textů a místo peněz nic. A já jsem byl mezi nima. Takových lidí tu byly asi dvě desítky. Někteří přežili (třeba já, byť hodně omezeně), jiní skončili v propadlišti internetu (RIP). A samozřejmě i mezi těmito lidmi (některými) existovala určitá rivalita. Sice nechápu proč, protože jsme vlastně každej psal o něčem jinym. Vlastně to byly takový disstracky, akorát bez tracků.

I já jsem se dočkal jednoho disstracku bez tracku. V tý době jsem bydlel na severu u rodičů, chodil do školy, měl dlouhý vlasy a bral všechno kolem toho internetu moc vážně. A vyšel o mně článek “Jmenuji se Poděs, říkají mi imbecil”, nebo tak nějak to bylo. A to jsem bral taky vážně. Samozřejmě jsem s tim nic neudělal, jen napsal disstrack bez tracku.

A dneska jsem se poprvý setkal s autorem toho postu. Jsme asi o deset let starší, já už nebydlim na severu u rodičů, nechodim do školy a nemám dlouhý vlasy. Oba tvoříme to, co nás baví. Ale důležitější je, že si dokážeme podat ruce jako dva dospělí lidi a tomu všemu se zasmát. Víte, tohle byla dobrá doba. V tý době jsme se učili dělat ty weby, psát články, dělat grafiku a vedle toho jsme chodili do školy. Těch starostí jsme moc neměli, a tak jsme mohli trávit čas tim, že nadáváme někomu, koho jsme nikdy neviděli. Chtěli jsme čtenost článků a prodat pár odkazů v patičce. Já jsem ještě neměl ani vlastní doménu, protože ty peníze prostě nebyly. Tahle doba je v mym životě hodně důležitá. Bez ní by nebyl Poděs. Určitě ne tak, jak ho znáte dneska. Byla totiž hrozně čistá. Ještě z knížky jsem se učil základy HTML. Později jsem přešel na server Jak psát web. Začínal jsem dělat první grafický návrhy ve Photoshopu, učil jsem se s WordPressem a vlastně většinu toho, co dneska dělám, jsem se naučil už tehdy, akorát jsem to rozvinul. A vedle toho jsem psal zamilovaný články, o hudbě, o životě a bylo mi to všechno tak nějak jedno. Jediný, co jsem chtěl, aby to lidi četli. A to je mi pro změnu jedno dneska.

Takže jsme se dneska potkali. Dali jsme si burger a nejen nad tímhle jsme se pár hodin dobře bavili. Pak jsme se rozešli vstříc lepším zítřkům. Ono všechno zlý je k něčemu dobrý.