Archiv rubriky: Život

Mohl jsem být influencer dřív, než to bylo in

Říj 26, 2018, kategorie: Život

Včera jsme měli s Kubou zajímavou diskuzi. V ní jsme došli k závěru, že jsem mohl být jeden z prvních influencerů u nás. Jako jeden z prvních u nás jsem spravoval facebookovou stránku, na které byly desítky a stovky tisíc lidí. A myslím si, že jako první hudebně zaměřená fanpage jsme překonali hranici 300 000 sledujících. Ano, je řeč o DJ Wich fanpage. Přesto jsem se žádným influencerem nestal a na mé facebookové stránce, kterou mi paradoxně založil Wich, mám sotva dva tisíce lidí. Už několik let. A samozřejmě, že jsem věděl, že se tím dají peníze vydělat. Např. Queens affiliate systém jsem začal testovat jako jeden z prvních už před devíti lety (bacha, obsahuje affil link).

Nestalo se tak. A proč? Protože jsem to tak necítil. Odkazy na mé projekty se na fanpagi objevily párkrát, stejně tak odkazy na nějaké soutěže z dob dřívějších. Za těch devět let jsem tam odkaz na svou fanpage dal tolikrát, že by se to dalo na prstech jedné ruky spočítat. A odkaz na svůj Instagram nikdy. Přesto jsem za těch devět let získal mnohem víc.

Myslím, že jsem měl vliv a že jsem aspoň pár lidem ukázal, jak se dá dělat Facebook. To teda bylo ještě v době, kdy měl dosahy, haha. Už jenom to, kolik lidí začalo používat // k podpisům ve statusech. Měl jsem vliv, kterej jsem nikdy neprodal.

„Fame“ se nesdílí

Čvc 6, 2018, kategorie: Život

Řekl jsem si, že bych rád trochu oprášil blog. Je to jediná možná cesta, jak mohu aspoň trochu seriózně předávat své „hluboké“ myšlenky světu. A protože jsem teď trochu zdravotně indisponován, je nejvhodnější čas.

Myslím si, že od doby sociálních sítí se hodnoty nás, mladých lidí, trochu změnily. Honíme se za počtem likes, počtem views, počtem sdílení… Tahle čísla, to jsou dnešní hodnoty. A nepřipadá v úvahu se o ně s kýmkoliv dělit. S přítelkyní, kamarády, a už vůbec ne s lidmi, kteří nám k tomuhle „famu“ pomohli. Žádné označování, sdílení, ani zmínky „toho sledujte“. Nic. A když jo, tak ne zadarmo. Čím víc sledujících máte, tím větší má vaše zmínka cenu. A čím více zmínek, tím menší unikátnost a nižší cena. Proto nepřipadá v úvahu někoho sdílet, o někom mluvit, někoho doporučovat. A je úplně jedno, jestli vy jste sdíleli (jakoukoliv formou) ty, kteří mají nyní fame „fame“, když ho ještě neměli.

Slovo závěrem: hlavně se z těch všech virtuálních čísel neposerte. Jednou nemusejí mít žádnou cenu. A pak může být pozdě.

 

Rok pod jednou střechou

Dub 22, 2018, kategorie: Život

Skoro dva roky jsme žili pro víkendy. 130 km od sebe jsme se těšili, až to jednoho dne skončí. Až jednou budeme mít svůj domov. Svůj společný domov.

A ten přišel před rokem. Po asi dvou měsících hledání, abych se pak přestěhoval do vedlejší bytovky.  Nepsal jsem o tom nic, ale cítím, že teď je ten vhodný okamžik.

Sestěhování je ve vztahu milník. Po něm se rozhodne, jestli ten vztah bude nebo nebude fungovat. Víte, i když jste spolu v týdnu, o víkendech, pořád, pokud žijete odděleně, máte pořád takovou svou svobodu. Co se týká způsobu žití. Když se sestěhujete, dost pravděpodobně změníte návyky, svůj postoj, začnete dělat kompromisy. Najednou budete s tím člověkem pořád. A to rozhodne. Pokud jste se občas hádali, můžete se začít hádat ještě víc.  Anebo míň.

Což je náš případ. Neříkám, že jsme se dřív hádali často, ale sestěhování nám bez pochyby prospělo. Sestěhování mi ukázalo, že ta holka z Chrudimi nemá jen ty kladné stránky, o kterých jsem věděl. Ukázalo mi, že jich má ještě víc. Jestli naše domácnost funguje, tak je to právě díky ní. Jen díky ní nejsou v lednici jen Red Bully, ale i něco k jídlu. Jen díky ní se nepokouším o kulinářské umění, abych pak zjistil, že se to nedá jíst. To i díky ní vím, co znamená teplá večeře. A hlavně díky ní a jejímu vkusu se nám dobře žije.

Vzájemně si pomáhat, respektovat, podporovat, plánovat. Být k sobě upřímní, i když to občas není příjemné. Nečekat, ale konat.

A i když kvůli svým nočním dýchánkům u počítače nedokážu každý večer usínat s ní, tak vím, že až k ní budu ulehat, bude to ta milující přítelkyně, která mi další den dá najevo její lásku tolikrát, jako v začátcích.

Jestli mám říct, že sestěhování náš vztah změnilo, tak říkám ano. Pokud se takhle změní i váš vztah, věřte, že už nebudete chtít nic jiného. Nikoho jiného.

Kdo chce víc, má víc

Srp 31, 2017, kategorie: Život

Fondilův post na jeho blogu (kde mimo jiný píše i o jeho cestě za prací na Island) mě vedl k napsání pár řádků. Kdo chce víc, má víc. Ačkoliv nás vždycky „učili“, že kdo chce víc, nemá nic. Ono to samozřejmě taky platí.

Mám dva typy období – čim víc toho dělám, tim víc toho „musim“ dělat; a čim míň toho dělám, tim míň se mi toho chce dělat. Ale furt mi hlavou šrotuje, že bych měl něco dělat. Málokdy dokážu fakt vypnout a nemyslet na „práci“. Je jedno, jestli se bavíme o práci jako práci, nebo tom všem kolem. Prostě hodně přemýšlim nad tim, co by se dalo dělat. A celkově se toho snažim dělat víc, než je třeba. Ne protože musim, ale protože chci. Teď jsem v kanceláři třetí měsíc sám a mám toho dost na starost. Do práce chodim často dřív, z práce zase později. Ale baví mě to mnohem víc. Protože nade mnou teď „nikdo“ není. Kdybych nechtěl víc, nebylo by to.

Když se člověk oprostí od pracovní doby od půl devátý do pěti a míň řeší, jestli přišel o půl hodiny dřív a odešel o půl hodiny dýl, cítí se svobodněji. Vlastně je to o tom, že čím víc toho člověk řeší, tím míň času na práci samotnou má. A čim víc vám někdo říká, kdy a co máte přesně dělat, tim míň se vám to chce. Protože to berete jako buzeraci. Ale když nebudete chtít víc, nedostanete se do pozice, že vám to nikdo nebude muset říkat.

Ale co tim chci říct. Občas mi přijde, že se lidé spokojí s tím, co mají, i když by mohli mít víc. A chtějí víc. Ale mluvit o tom je mnohem jednodušší a přát úspěšným, aby se měli stejně jako my, je klíč. Kdo nechce víc, má málo.

Psáno ve vlaku

Čvn 16, 2017, kategorie: Život

Půl roku jsem zase nic nenapsal. Stalo se toho hodně, ale asi o ničem z toho tu psát nebudu.

Tak nějak tu chci psát o těch věcech, který každej den používáme. Sociální sítě a to všechno okolo. Youtuberství a tak.

Používáme Twitter, Facebook, Instagram, Youtube, někteří ještě Snapchat a bůh ví co ještě. Youtubeři se dostávají jako VIP hosté do míst, na který by měli koukat v televizi. Levná pracovní síla. Ale k čemu. Pak přijdete na VIP opening párty nový prodejny Footlockeru, kde se octnete úplně náhodou, protože zrovna já VIP nejsem. Ale jste tam. Vy a dalších dvacet youtuberů. A ne protože je zajímaj tenisky, potažmo móda. Ale protože to hodí na svoje sítě a dostane se to ke spoustě lidí. Jejednojakých.

Lidi jako Freescoot, Denis TV, Šulcová, Zachy, atd… Nemám nic proti nim. Jen není potřeba bejt všude. Za každou cenu. Za tenisky. Dostalo se to někam, nevim kam. Nebudu tu hodnotit vizáž Zachyho, ale v jeho věku by měl kluk podle mě vypadat jinak. Ale v pohodě.

A pak jsou tu ty sociální sítě. Pomyslný čísla, který ztrácej na „hodnotě“ víc a víc. Facebook jde do prdele. Dosahy stránek jdou dolů. Strmě. Je pomalu čas se přesunout jinam.

Pak Instagram, ten už je teď o reklamě a haulech. Ne o životech. Reálných životech. Všichni se vytahujeme, co máme novýho, co jíme, kde jsme, s kym tam jsme. Ve svý podstatě nám jde ale o to, aby to vidělo co nejvíc lidí. Lidí, který dost často ani neznáme. A pak si to možná zapomínáme užívat.

Včera jsme se s Márou Brumlichem bavili o blogerství. Takový to, kdy jsme před deseti lety psali o věcech, který nás skutečně zajímaly. Nezjištně. Bez vidiny zisku. V tý době jsme neměli ani na vlastní doménu. Důležitý bylo ale to, že jsme psali, protože nás to bavilo. Sociální sítě nebyly a dostat se k někomu bylo těžký. Ale všichni jsme se tak nějak navzájem znali, spíš jsme o sobě věděli. A možná jsme se i respektovali. Legendary řetězové příspěvky. A dneska je to o tom, kdo kolik má lajků a views. A čím víc views, tím větší kámoš. Protože tyhle sociální metriky, to je to, co rozhoduje.

Smazal jsem si z mobilu Instagram. Protože ty vaše životy, nejsou vaše životy. Takhle vy nežijete. A já to nechci sledovat.

Takzasněkdy.