Archiv rubriky: Život

Rok pod jednou střechou

Dub 22, 2018, kategorie: Život

Skoro dva roky jsme žili pro víkendy. 130 km od sebe jsme se těšili, až to jednoho dne skončí. Až jednou budeme mít svůj domov. Svůj společný domov.

A ten přišel před rokem. Po asi dvou měsících hledání, abych se pak přestěhoval do vedlejší bytovky.  Nepsal jsem o tom nic, ale cítím, že teď je ten vhodný okamžik.

Sestěhování je ve vztahu milník. Po něm se rozhodne, jestli ten vztah bude nebo nebude fungovat. Víte, i když jste spolu v týdnu, o víkendech, pořád, pokud žijete odděleně, máte pořád takovou svou svobodu. Co se týká způsobu žití. Když se sestěhujete, dost pravděpodobně změníte návyky, svůj postoj, začnete dělat kompromisy. Najednou budete s tím člověkem pořád. A to rozhodne. Pokud jste se občas hádali, můžete se začít hádat ještě víc.  Anebo míň.

Což je náš případ. Neříkám, že jsme se dřív hádali často, ale sestěhování nám bez pochyby prospělo. Sestěhování mi ukázalo, že ta holka z Chrudimi nemá jen ty kladné stránky, o kterých jsem věděl. Ukázalo mi, že jich má ještě víc. Jestli naše domácnost funguje, tak je to právě díky ní. Jen díky ní nejsou v lednici jen Red Bully, ale i něco k jídlu. Jen díky ní se nepokouším o kulinářské umění, abych pak zjistil, že se to nedá jíst. To i díky ní vím, co znamená teplá večeře. A hlavně díky ní a jejímu vkusu se nám dobře žije.

Vzájemně si pomáhat, respektovat, podporovat, plánovat. Být k sobě upřímní, i když to občas není příjemné. Nečekat, ale konat.

A i když kvůli svým nočním dýchánkům u počítače nedokážu každý večer usínat s ní, tak vím, že až k ní budu ulehat, bude to ta milující přítelkyně, která mi další den dá najevo její lásku tolikrát, jako v začátcích.

Jestli mám říct, že sestěhování náš vztah změnilo, tak říkám ano. Pokud se takhle změní i váš vztah, věřte, že už nebudete chtít nic jiného. Nikoho jiného.

Kdo chce víc, má víc

Srp 31, 2017, kategorie: Život

Fondilův post na jeho blogu (kde mimo jiný píše i o jeho cestě za prací na Island) mě vedl k napsání pár řádků. Kdo chce víc, má víc. Ačkoliv nás vždycky „učili“, že kdo chce víc, nemá nic. Ono to samozřejmě taky platí.

Mám dva typy období – čim víc toho dělám, tim víc toho „musim“ dělat; a čim míň toho dělám, tim míň se mi toho chce dělat. Ale furt mi hlavou šrotuje, že bych měl něco dělat. Málokdy dokážu fakt vypnout a nemyslet na „práci“. Je jedno, jestli se bavíme o práci jako práci, nebo tom všem kolem. Prostě hodně přemýšlim nad tim, co by se dalo dělat. A celkově se toho snažim dělat víc, než je třeba. Ne protože musim, ale protože chci. Teď jsem v kanceláři třetí měsíc sám a mám toho dost na starost. Do práce chodim často dřív, z práce zase později. Ale baví mě to mnohem víc. Protože nade mnou teď „nikdo“ není. Kdybych nechtěl víc, nebylo by to.

Když se člověk oprostí od pracovní doby od půl devátý do pěti a míň řeší, jestli přišel o půl hodiny dřív a odešel o půl hodiny dýl, cítí se svobodněji. Vlastně je to o tom, že čím víc toho člověk řeší, tím míň času na práci samotnou má. A čim víc vám někdo říká, kdy a co máte přesně dělat, tim míň se vám to chce. Protože to berete jako buzeraci. Ale když nebudete chtít víc, nedostanete se do pozice, že vám to nikdo nebude muset říkat.

Ale co tim chci říct. Občas mi přijde, že se lidé spokojí s tím, co mají, i když by mohli mít víc. A chtějí víc. Ale mluvit o tom je mnohem jednodušší a přát úspěšným, aby se měli stejně jako my, je klíč. Kdo nechce víc, má málo.

Psáno ve vlaku

Čvn 16, 2017, kategorie: Život

Půl roku jsem zase nic nenapsal. Stalo se toho hodně, ale asi o ničem z toho tu psát nebudu.

Tak nějak tu chci psát o těch věcech, který každej den používáme. Sociální sítě a to všechno okolo. Youtuberství a tak.

Používáme Twitter, Facebook, Instagram, Youtube, někteří ještě Snapchat a bůh ví co ještě. Youtubeři se dostávají jako VIP hosté do míst, na který by měli koukat v televizi. Levná pracovní síla. Ale k čemu. Pak přijdete na VIP opening párty nový prodejny Footlockeru, kde se octnete úplně náhodou, protože zrovna já VIP nejsem. Ale jste tam. Vy a dalších dvacet youtuberů. A ne protože je zajímaj tenisky, potažmo móda. Ale protože to hodí na svoje sítě a dostane se to ke spoustě lidí. Jejednojakých.

Lidi jako Freescoot, Denis TV, Šulcová, Zachy, atd… Nemám nic proti nim. Jen není potřeba bejt všude. Za každou cenu. Za tenisky. Dostalo se to někam, nevim kam. Nebudu tu hodnotit vizáž Zachyho, ale v jeho věku by měl kluk podle mě vypadat jinak. Ale v pohodě.

A pak jsou tu ty sociální sítě. Pomyslný čísla, který ztrácej na „hodnotě“ víc a víc. Facebook jde do prdele. Dosahy stránek jdou dolů. Strmě. Je pomalu čas se přesunout jinam.

Pak Instagram, ten už je teď o reklamě a haulech. Ne o životech. Reálných životech. Všichni se vytahujeme, co máme novýho, co jíme, kde jsme, s kym tam jsme. Ve svý podstatě nám jde ale o to, aby to vidělo co nejvíc lidí. Lidí, který dost často ani neznáme. A pak si to možná zapomínáme užívat.

Včera jsme se s Márou Brumlichem bavili o blogerství. Takový to, kdy jsme před deseti lety psali o věcech, který nás skutečně zajímaly. Nezjištně. Bez vidiny zisku. V tý době jsme neměli ani na vlastní doménu. Důležitý bylo ale to, že jsme psali, protože nás to bavilo. Sociální sítě nebyly a dostat se k někomu bylo těžký. Ale všichni jsme se tak nějak navzájem znali, spíš jsme o sobě věděli. A možná jsme se i respektovali. Legendary řetězové příspěvky. A dneska je to o tom, kdo kolik má lajků a views. A čím víc views, tím větší kámoš. Protože tyhle sociální metriky, to je to, co rozhoduje.

Smazal jsem si z mobilu Instagram. Protože ty vaše životy, nejsou vaše životy. Takhle vy nežijete. A já to nechci sledovat.

Takzasněkdy.

#25 Život je lajf

Led 27, 2017, kategorie: Život

Nový rok, nové začátky, nová předsevzetí. Ne, tak to u mě nefunguje. Mám pocit, že toho chci tolik říct, ale nevím, kde začít.

Za minulý rok jsem napsal dvanáct příspěvků. Dvanáct. To mi přijde zatraceně málo. I když vím, že některé lidi to baví číst, že i já chci psát a že i mě to baví. Buď není čas, nebo není chuť. Nebo oboje.

Nebudu tu psát shrnutí loňského roku, protože by bylo až moc pozitivní. A to se v Čechách nenosí. Jen napíšu, že druhá polovina byla extrémně produktivní a že minulý rok byl asi nejlepším mým rokem vůbec. Ten předchozí rok mi přišlo, že se toho dělo asi víc, ale možná to bylo dané tím, že jsem toho spoustu odříkal a nechtěl jsem a neměl jsem být potřebu všude. Loňský Silvestr byl asi po osmi letech první Silvestr, kdy jsem nepil. Od května, kdy jsem se opil a bylo mi strašně zle, jsem nepil tvrdý alkohol. A celkově mi to nechybí. Neumím pít, neznám svou hranici. Asi stárnu, když to takhle otevřeně přiznám.

Loni jsem si koupil dokonce i televizi. Tu věc, o které jsem tvrdil, že ji tak nepotřebuji. Nepotřebuji, v týdnu na ni nekoukám. Ale naučil jsem se o víkendu nesedět za monitorem a trávit ten čas víc s přítelkyní. Což je fajn.

Celkově mám teď pocit, že na co sáhnu, to mi vychází. Čekám, kdy přijde ten zlom a začne se všechno kazit. Zítra jedeme na hory, tak schválně, jestli se mi to bude dařit i tam. Třeba kvůli mně nebudou muset vypínat lanovku, protože si neumím sednout na sedačku. A třeba taky nebudu muset sjezdovku sjíždět skoro rovně a zvádnu i zatáčet. A třeba ani nikoho neporazím. Třeba. Ale už se těším.

Mozná mě trochu mrzí, že už nejsem na blogu tak otevřený. Nebo otevřený jsem, ale vlastně toho o mně moc nevíte. Ani nemůžete. Kdysi jsem byl schopný napsat celý post o dovolené, sáhodlouhou esej. A teď se tomu nějak vyhýbám. Nějak už nechci, aby o mně každý věděl všechno. I když vím, že teď je IN se dělit o svůj život. Zejména prostřednictvím videí.

Jsem zvědav, kam nás ten letošní rok zavede. V létě jedeme do Monaka a čeká nás stěhování. Po sedmi letech tak budu opouštět svou garsonku, která je mi menší a menší. Tenisek holt přibývá.

V únoru to bude osm let, co jsem si poprvé zaregistroval tuhle doménu a začal na ní psát tenhle blog. Osm let. Celkově to bude asi deset let, co jsem začal psát blog. A asi dvanáct let, co jsem začal na jakpsatweb.cz studovat, jak psát web. Letí to šíleně.

Tohle je první post psaný na mém novém Macu. Ta klávesnice je skvělá.

Mějte se. Kdo dočetl až sem, má u mě lízátko.

Život je lajf.

#24 Každý den

Říj 18, 2016, kategorie: Život

Každý den.

Každý den děkuju.

Každý den děkuju za ten moment.

Každý den děkuju za ten moment, tu šanci, tu možnost.

Každý den děkuju za to, že právě ona.

Každý den děkuju za ty zprávy.

Každý den si uvědomuju, že to nejde brát jako samozřejmost. Že tak, jak rychle to přišlo, to může zase odejít.

A proto každý den čekám na ten den.

==

Chtě nechtě si musíme přiznat, že sociální sítě ovlivňují naše životy. Něčí víc, něčí míň. Ale ovlivňují. A chtě nechtě si musíme přiznat, že žijeme životy druhých. Někdo víc, někdo míň. Skrz sdílená slova a fotky prožíváme okamžiky s těmi, kdo je sdílí. Ať už jsou pozitivní nebo negativní. Je ale důležité mít od životů těch druhých odstup a nezapomenout žít ten svůj.

A proto tyhle řádky. Proto ty řádky věnované jí. Protože i když se vy, na sítích, budete mít sebelíp, mě šťastnějším udělá její úsměv.