Archiv rubriky: Život

Y18

Led 4, 2019, kategorie: Život

Koukám, že poslední post shrnující rok byl v roce 2014, respektive za rok 2014. To už je dlouhá doba. Ale protože i mě baví tenhle typ postů od ostatních blogerů číst, říkal jsem si, že bych měl něco napsat. Jako již tradičně na tomhle blogu, bude to i teď změť myšlenek honících se mojí hlavou.

Výpověď. To byl asi jedinej cíl pro loňskej rok. Věděl jsem, že pokud se chci někam posunout, musim ji dát. A v dubnu jsem ji dal a ke konci června tak po skoro osmi letech opustil firmu, ve který jsem pracoval od doby, co jsem udělal maturitu. Takže od července jsem na volný noze a pořád se s tim učim žít. Ta svoboda je skvělá, i když hodně relativní.

Dovolená. Tak dlouho jsme loni odsouvali dovolenou, až k žádný vlastně nedošlo. Respektive chtěli jsme někam k moři, nakonec jsme strávili fajn prodlouženej víkend v Paříži. To bylo poprvý, co nám uletělo letadlo. A to jsem nikdy nechápal, jak se to může někomu stát. Tejden po tom, co jsem se vrátil z Francie, jsem letěl do Ameriky. Do Los Angeles jsme zavítali na tejden natáčet klip, kterej můžete vidět tady. Co obnášelo vydání tohohle klipu, to by bylo na knihu. Tak hlavně, že je to venku. Byli jsme taky na výletě ve Vídni a víkend jsme strávili v Mikulově.

Technika. Upgradoval jsem skoro všechnu techniku. Hlavně jsem si po letech zvažování pořídil kompakt a začal fotit na film. O tom jsem psal tady. Fotky najdete na mym ig.

Auto. Podařilo se mi zase zrušit auto. Pán mi nedal přednost v křižovatce asi 100 metrů od baráku. Takže jsem byl asi měsíc bez auta a v servisu pomalu víc jak doma. Sledujte dopravní značky. Ne vždycky jste na hlavní, i když to tak může vypadat.

Sport. Pořídil jsem si Apple Watch. V domnění, že mě budou motivovat k běhu. Nestalo se tak a v loňskym roce jsem toho naběhal asi nejmíň. Byli jsme taky na kolech, kde jsem se přesvědčil o tom, jak špatně jsem na tom s fyzičkou. Jestli se tak tomu dá ještě říkat.

Vánoce a Silvestr. Letos jsem měl asi nejrozlítanější Vánoce v životě. Jeden den u mamky a bráchy, další u táty a Štědrej večer u Klárky. A ještě k tomu byli všichni na opačných koncích republiky. Silvestr jsme letos strávili na horách a jako největší důchodci jsme šli asi půl hodiny po půlnoci spát.

Určitě toho bylo víc. Ale protože tenhle post píšu spatra, na víc si toho nevzpomenu.

Každopádně stále nejezdim v Audi, nemám pozemek, barák ani děti. Na tom budu pracovat letos. A v dalších letech.

Mějte se dobře. Ať se daří a jste zdraví.

Dank pt. 2

Pro 14, 2018, kategorie: Život

Nadpis tohohle článku mě napadl už při psaní o Paulieho Danku. Akorát tenhle dank nebude pro vás.

„…mít čas na lásku je dneska sci-fi, každej druhej stydí se za svoje city, svět je cynik…“

Dřív jsem na tenhle blog psal víc. Víc o všem, hlavně víc o životě. Nevim, kam se to ztratilo, zřejmě už nemám potřebu tolik ventilovat svůj život skrze řádky. I když mě to baví. A i když to občas někdo čte. A i když to občas někoho může inspirovat taky začít psát. Ze slohu jsem nikdy neměl jedničky. Protože psát podle osnov na daný téma, to není to, co by mě bavilo. A stejně je tomu u tohohle blogu. Dlouho jsem hledal styl, kterym psát. Protože ani tak nejde o to něco napsat. Jde o to, napsat to tak, aby to někdo chtěl číst. Hlavně abych to chtěl číst i já. Ale už jsem zase někde jinde.

Dank, to je děkuju. A já chci děkovat. Děkovat za těch tři a půl roku. Protože těch tři a půl roku, to je něco, co stojí za poděkování. A já už nejsem takovej, jako na začátku. Jsem dospělejší, přitom pořád dítě a občas pořádnej hulvát. Jsem skromnější, ale chci pořád víc. Jsem zábavnej, ale občas pěkně votravnej. Jsem milej, ale dost často nesnesitelnej. Jsem hodnej, ale někdy pěkně zlej. A vy mě takovýho můžete znát. Jenže jak často mě vidíte vy? Někoho dokážu srát po první hodině. Ale ona to se mnou musí vydržet. V tom je to kouzlo. Stejně jako vy všichni, ani já nejsem dokonalej. A dost často si to uvědomuju. Vim, že některý moje výlevy by třeba jiná neustála. I tak ale vim, že dávám maximum do toho, aby byla nejšťastnější. Snažim se. A já vim, že ona je.

Takže tenhle dank patří jí. Protože bez ní by spousta věcí nebyla. A já to vim. Jednou jsem jí napsal, že bude moje žena. A to stále platí. Tenhle příběh stále pokračuje. A o tom, jak bude pokračovat ten váš, rozhodujete vy sami. Teď. Nepotřebujete k tomu peníze ani majetek. Občas stačí pár slov. Opravdu pár.

„…z lidí jsou cetky, co jsou šťastný za views a kliky, chtěli by růst, ale ty statusy jsou plky, plky… běžnej život bude pro ně sada kulek, chci vidět emoce a příběhy jak z Foglarovek…“

Mohl jsem být influencer dřív, než to bylo in

Říj 26, 2018, kategorie: Život

Včera jsme měli s Kubou zajímavou diskuzi. V ní jsme došli k závěru, že jsem mohl být jeden z prvních influencerů u nás. Jako jeden z prvních u nás jsem spravoval facebookovou stránku, na které byly desítky a stovky tisíc lidí. A myslím si, že jako první hudebně zaměřená fanpage jsme překonali hranici 300 000 sledujících. Ano, je řeč o DJ Wich fanpage. Přesto jsem se žádným influencerem nestal a na mé facebookové stránce, kterou mi paradoxně založil Wich, mám sotva dva tisíce lidí. Už několik let. A samozřejmě, že jsem věděl, že se tím dají peníze vydělat. Např. Queens affiliate systém jsem začal testovat jako jeden z prvních už před devíti lety (bacha, obsahuje affil link).

Nestalo se tak. A proč? Protože jsem to tak necítil. Odkazy na mé projekty se na fanpagi objevily párkrát, stejně tak odkazy na nějaké soutěže z dob dřívějších. Za těch devět let jsem tam odkaz na svou fanpage dal tolikrát, že by se to dalo na prstech jedné ruky spočítat. A odkaz na svůj Instagram nikdy. Přesto jsem za těch devět let získal mnohem víc.

Myslím, že jsem měl vliv a že jsem aspoň pár lidem ukázal, jak se dá dělat Facebook. To teda bylo ještě v době, kdy měl dosahy, haha. Už jenom to, kolik lidí začalo používat // k podpisům ve statusech. Měl jsem vliv, kterej jsem nikdy neprodal.

„Fame“ se nesdílí

Čvc 6, 2018, kategorie: Život

Řekl jsem si, že bych rád trochu oprášil blog. Je to jediná možná cesta, jak mohu aspoň trochu seriózně předávat své „hluboké“ myšlenky světu. A protože jsem teď trochu zdravotně indisponován, je nejvhodnější čas.

Myslím si, že od doby sociálních sítí se hodnoty nás, mladých lidí, trochu změnily. Honíme se za počtem likes, počtem views, počtem sdílení… Tahle čísla, to jsou dnešní hodnoty. A nepřipadá v úvahu se o ně s kýmkoliv dělit. S přítelkyní, kamarády, a už vůbec ne s lidmi, kteří nám k tomuhle „famu“ pomohli. Žádné označování, sdílení, ani zmínky „toho sledujte“. Nic. A když jo, tak ne zadarmo. Čím víc sledujících máte, tím větší má vaše zmínka cenu. A čím více zmínek, tím menší unikátnost a nižší cena. Proto nepřipadá v úvahu někoho sdílet, o někom mluvit, někoho doporučovat. A je úplně jedno, jestli vy jste sdíleli (jakoukoliv formou) ty, kteří mají nyní fame „fame“, když ho ještě neměli.

Slovo závěrem: hlavně se z těch všech virtuálních čísel neposerte. Jednou nemusejí mít žádnou cenu. A pak může být pozdě.

 

Rok pod jednou střechou

Dub 22, 2018, kategorie: Život

Skoro dva roky jsme žili pro víkendy. 130 km od sebe jsme se těšili, až to jednoho dne skončí. Až jednou budeme mít svůj domov. Svůj společný domov.

A ten přišel před rokem. Po asi dvou měsících hledání, abych se pak přestěhoval do vedlejší bytovky.  Nepsal jsem o tom nic, ale cítím, že teď je ten vhodný okamžik.

Sestěhování je ve vztahu milník. Po něm se rozhodne, jestli ten vztah bude nebo nebude fungovat. Víte, i když jste spolu v týdnu, o víkendech, pořád, pokud žijete odděleně, máte pořád takovou svou svobodu. Co se týká způsobu žití. Když se sestěhujete, dost pravděpodobně změníte návyky, svůj postoj, začnete dělat kompromisy. Najednou budete s tím člověkem pořád. A to rozhodne. Pokud jste se občas hádali, můžete se začít hádat ještě víc.  Anebo míň.

Což je náš případ. Neříkám, že jsme se dřív hádali často, ale sestěhování nám bez pochyby prospělo. Sestěhování mi ukázalo, že ta holka z Chrudimi nemá jen ty kladné stránky, o kterých jsem věděl. Ukázalo mi, že jich má ještě víc. Jestli naše domácnost funguje, tak je to právě díky ní. Jen díky ní nejsou v lednici jen Red Bully, ale i něco k jídlu. Jen díky ní se nepokouším o kulinářské umění, abych pak zjistil, že se to nedá jíst. To i díky ní vím, co znamená teplá večeře. A hlavně díky ní a jejímu vkusu se nám dobře žije.

Vzájemně si pomáhat, respektovat, podporovat, plánovat. Být k sobě upřímní, i když to občas není příjemné. Nečekat, ale konat.

A i když kvůli svým nočním dýchánkům u počítače nedokážu každý večer usínat s ní, tak vím, že až k ní budu ulehat, bude to ta milující přítelkyně, která mi další den dá najevo její lásku tolikrát, jako v začátcích.

Jestli mám říct, že sestěhování náš vztah změnilo, tak říkám ano. Pokud se takhle změní i váš vztah, věřte, že už nebudete chtít nic jiného. Nikoho jiného.