#9 Oni

Zář 30, 2015, kategorie: Život

Myslím si, že výstižnější nadpis článku jsem vymyslet nemohl. Oni. Kdo oni? Toť otázka. Ne, není o žádných hejtrech. Ty já nemám. Ty nemá ani většina těch, kteří říkají, že jim jsou hejtři jedno. Ani ti, kteří nosí nápis I love haters na čepici.

Tenhle článek je o lidech kolem mně. O lidech, kterými se obklopuji. O lidech, o kterých si myslím, že jsou dobří. Ano, dobří. Nemyslím dobří jako úspěšní. Myslím dobří jako dobří. To jsou lidé, se kterými si rozumím. Lidé, na které se mohu spolehnout. Lidé, na kterých mi záleží. Je to o všech těch lidech, kteří zvednou telefon a zavolají, i když nic nepotřebují. Takových těch lidech, kteří se zajímají o to, jak se máte, aniž by chtěli s něčím pomoct nebo půjčit peníze. Takových lidí není moc, ale jsou. Díky jim.

Za poslední asi rok jsem poznal spoustu lidí. Spousta z nich bylo z Twitteru. A kdo mě sleduje, ví, že nedávám follow všem. U mě to chvilku trvá. Nehraju na follow za follow, likes for likes a další blbosti. A víte co? Ono se to osvědčilo. Kdysi jsem napsal tweet „Co na Twitteru, to na jazyku“. A ve skutečnosti to funguje tak, že si s lidma, které sleduji, mám co říct. A o tom to je. Poznal jsem už hodně svých followers a se spoustou z nich se vídáme pravidelně a jsme kamarádi. Ano, kamarádi. To znamená, že když jim napíšu, nemusím čekat na odpověď do doby, než něco potřebují.

Vlastně mě k tomuhle „zamyšlení“ vedla víkendová návštěva u rodičů. Tam na severu. Vyvolení vědí. To máte tak. Tam přijedete a vlastně zjistíte, že tam chcípl pes. Je tam pár „mých“, na které se můžu obrátit. Ale těch je fakt jen pár. Já bych je rozdělil do pěti skupin lidí. První skupinou jsou lidi, kteří mají děti, čili je jim úplně jedno, že přijel pražák Poděs. Druhou skupinou kluci pracující ve fabrice, kteří pracují spíš o víkendu než v týdnu. Třetí skupinou jsou lenoši, kteří vám radši řeknou, jak jsou unavení a strhaní, protože oni, narozdíl od vás, pracují. Tvrdě pracují. Čtvrtou skupinou jsou lidé, kteří nemají peníze. Před výplatou, po výplatě. A pátá skupina je těch pár „mých“. To jsou ti, kteří vám zvednou telefon a řeknou, že na vás kašlou, protože stejně nikdo nikde nebude. A vy pak zjistíte, že měli pravdu. Teď se tu bavím o mých vrstevnících. Lidech, kteří se mnou chodili do školy nebo jezdili autobusem.

A pak jsou tu lidi z Twitteru. To funguje takhle. Odjíždím v neděli večer od rodičů ze severu a u Boru mě napadne zastavit se v místním skateparku, jestli tam náhodou nebude Kuba. Bez jakékoliv předchozí domluvy přijíždím ke skateparku no a kdo tam? No jasně, Kuba na svém speciálu. A tak jsme prohodili pár slov. Mezitím všichni ostatní zmizeli, začala být tma a slušná zima. Stáli jsme v té zimě asi dvě hodiny a přemýšleli, co podnikneme. Nakonec jsme nepodnikli nic, protože měl Kuba nějaké pracovní povinnosti. BTW: Lákal jsem Kubu na party a on šel radši pracovat, protože měl druhý den dopoledne odevzdat práci. Zodpovědnost. Ale o to tu nejde. Jde tu o to, že přijedete za někým, koho jste viděli tolikrát, že byste to na prstech jedné ruky spočítali, a dokážete se s ním bavit X hodin. Bavit. X hodin. A naplánovat party. To jsou ti, pro mě, dobří.

#8 Přátelství na tisíce kilometrů

Zář 10, 2015, kategorie: Život

Před rokem jsem byl první, komu řekla, že odjede do Ameriky jako Au Pair. A po roce, když se na skok vrací, jsem byl první, kdo ji přivítal doma. Pokud mě sledujete na Twitteru, mohli jste vyčíst, že dnes se vrátila houdička z Ameriky. Má úplně nejlepší kamarádka. Ano, kamarádka. Ačkoliv prý kamarádství mezi klukem a holkou neexistuje. Pak nevím, jak bychom označili ten náš vztah.

Ona tu pro mě byla a je vždy, když potřebuji. Stejně tak já pro ni. Za ten rok jsme propsali spoustu hodin. O všem. Nasloucháme jeden druhému. Radíme si. Motivujeme se. A i když ona je přes 5 000 mil daleko a já tady, vždycky mám pocit, že jsme si tak blízko. Znám ji tak moc. A až dneska jsme spočítali, že jsme se viděli jen třikrát. Ano, třikrát. Dokážeme si psát kdykoliv, o čemkoliv.

Na Instagram jsem dal kdysi fotku s popisem „Tolik zážitků, přesto jsme se viděli jen párkrát. Tolik společných zájmů a zálib. Tolik propsaných hodin. A tolik smajlíků v našich konverzacích. A ta láska k Air Maxům. S ní si můžu psát kdykoliv a očemkoliv. A pokud chcete vidět, jak se má v Americe, tak ji sledujte :-)„. Ten popis všechno vystihuje.

A ačkoliv jsme ze stejného města, města, kde jeden druhému nepřeje, já jí přeju jen to nejlepší. #thinkpositive

O životě Au Pair v Americe se můžete dočíst na jejím Travel with love blogu. Stojí to za to.

#7 Jako čekat půl hodiny na taxíka?

Srp 31, 2015, kategorie: Život

Tenhle víkend jsme trávili v poměrně klasické sestavě. Já, Adam a ta „tajná“, žena moje. A další. A tentokráte jsme vyrazili do Chrudimi a zdejšího Inferna. Rád bych vám tu o tom něco napsal. No, pravda je taková, že si toho mnoho nepamatuju. Byl jsem společensky unaven. To ta vodka. A taky jsme samozřejmě trávili hodně času u boxeru. Boxer v klubech je zlo. Místo toho, aby si člověk koupil pivo, tak boxuje. Vlastně háže peníze do vzduchu. No, pak jsem trávil hodně času na záchodě. Seděl jsem tam. Potřeboval jsem sedět, nic nevidět, nikoho neslyšet, nehejbat se. Můj stav mi vlastně neumožňoval nic jinýho. Ono to teď možná zní, že jsem opilec. Spíš nic nevydržim.

No ale co jsem vám chtěl říct. Si představte, že jsme půl hodiny čekali na tágo. Jako aby frajer přijel, viděl další frajery (nás), lekl se a odjel? To jsem zažil prvně. Utíkat od práce. Pohrdat zákazníky. Víte, my jsme tam koupili chalupu. V Orli. To je taková víska u Chrudimi. A vlastně jsme šli poznávat zdejší krásy. No a tohle se nám stane. Naštěstí přijelo jiný tágo. No, jeho řidič z nás taky nebyl moc nadšenej. Nevim proč. Vlastně nevim nic.

Takže sobota klasicky prozevlená. Trávili jsme ji nečinně. I mluvit bylo náročný. Asi tři hodiny jsme se odhodlávali vlízt do bazénu, kterej máme na zahradě naší nový chalupy. Ale večer jsme vyrazili do Praseku. Na blekvůd. Vlastně Blakkwood. Teda vlastně na Projekt: Asia. Komentovat shows předchozích interpretů komentovat nebudu. Protože by mi stejně bylo řečeno, že to nemohu chápat. Je to nadčasový. Jen „Hou, hou, hou“ a podobný typy hajpování nějak nechápu. Ale Viktor s Reném překvapili. Bavilo nás to. Je to takovej paradox, že dva kluci vydají album a smetou kluky, kteří mají alb několik.

Takže tolik k našemu víkendu. Neděle? To jsme spali a moc toho nedělali. A večer trávili v hospodě. Jak jinak. Jinak, co se týká tý chalupy. Žádná není.

#6 sfdsfsdf

Srp 27, 2015, kategorie: Život

Posledních pár dnů mám takovou přemýšlecí náladu a už je to skoro měsíc, co jsem sem něco napsal. Takže bych rád shrnul svých posledních pár dnů. Teda jestli je co.

No, takže.

První věc, kterou si vybavuju, je, že jsem konečně poznal kluky z Erem Movie. Párkrát jsem se s nima potkal. Což je jasný. Dokonce jsme za nima byli s mou milou (stále tajnou?) a Adamem ve městě mačet, vlastně Novym Boru. A byla sranda. Což je jasný. Vlastně tam jsem i konečně osobně potkal Dana Hanuše. Byla sranda. S klukama to ani jinak nejde. Trochu se nám to protáhlo, zakempili jsme to na borské benzínce, pouštěli čínskej rap, dali nějaká piva (já samozřejmě ne) a chtěli jsme si půjčit (napořád) kužel z benzínky, ale voni nám řekli, ať ho z toho kufru vytáhneme. To se nepovedlo. Spadeno na něj máme pořád. Vlastně z toho kluci natočili vlog, tak můžete mrknout. I Dan vlastně natočil.

Další, trochu míň milou věcí, bylo, že jsem se nepohodl s jedním člověkem. Pro mě důležitým, možná vzorem. Ale nezoufám a věřím, že to bude lepší. Jak jinak.

Jo, pak jsme byli na Kempu. Hip Hop Kempu. To je to místo v Čechách, kde je v srpnu největší koncentrace Poláků. Tak tam jsme byli. Poslechnout si pár písniček a tak. A tam jsem vlastně potkal další twitterheads, tentokráte nabušeného Adama a jeho milou Gabču. Co se týká hudby, nic moc jsme neslyšeli. Byli jsme se podívat na Pil Cho a děs běs. A ještě větší děs běs byl Podzemgang. Chuť nám zlepšil Kontrafakt. Jejich show vždycky stojí za to. Rytmus si tam pěkně vykrůcal v těch Yeezy dvojkách. A ta retiazka na krku?

 

 

A před tím vším jsme vlastně byli v Itálii. To bylo na začátku srpna. Bylo to fajn. Občas menší neshody, ale super. Jsme tam první den přijeli a ono zataženo a večer dokonce pršelo. To jsme z toho byli mírně smutní. Tak jsme ten žal zapili. No a on na nás vyběhl soused. Nejdřív na nás z balkonu lili vodu, vypli nám proud a já jsem do toho všeho zlomil klíč od dveří. No, první večer se moc nepovedl. A druhý den ráno nám donesli dopis. Jakože dodržujte noční klid. Tak jo. Ale pak bylo líp. Vlastně se tam docela pilo. Ale i běhalo! Jsem tam naběhal za ten týden víc než tady za měsíc. Bylo tam teplo. Co vám budu povídat. Ale ne větší než v Praze. Což je úlet. Ale to moře, ta pláž. Napsal bych i „ty holky“, jenže tam žádné pořádné nebyly. Teda až na ty naše, samozřejmě. No, takže tolik asi k dovolený.

 

 

Jo a teď jsem si vzpomněl, že jsem běžel do kopce. Vlastně do skokanského můstku. Red Bull 400. Ten závod měl motto „Nejtěžších 400 metrů v životě“. Pro mě to bylo zároveň i nejhorších 400 metrů v životě. Co 400, asi 270. Kvalifikační závod měl asi 270 metrů. A já jsem byl rád, že jsem to vyběhl vylezl. Jsem to teda vylezl nahoru. Když už jsem byl nahoře, tak jsem si sedl, sundal triko, brýle, otřel se. Vypil jsem vodu. Pak jsem se zvedl a šel po schodech dolu. To bylo bolesti. No a když už jsem byl skoro dole, tak jsem si uvědomil, že jsem nahoře nechal brýle. Tak jsem šel zase nahoru. A byly tam. Fajn rozcvička.  Jo a abych nezapomněl, viděl jsem se tam s další slečnou z Twitteru – Ester. Sympatická to slečna.

 

#5 Ježišmarja

Čvc 30, 2015, kategorie: Život

Zase nicneříkající nadpis. Nevadí. Tenhle článek bude veskrze pozitivní. Protože se po dlouhé době mám opravdu fajn. Jak jsem psal na svém Facebooku, minulý týden byl asi ten nejlepší za letošní rok.

Ačkoliv jsem z něho unavený ještě teď /ale příjemně/, je mi skvěle. Minulý týden jsem pár večerů trávil s twitterheads /rozuměj pár vyvolenými/ a jednou skvělou ženou. A bylo to super. Ačkoliv to vstávání do práce nebylo úplně super. Vlastně to završil koncert VR/Nobody, na kterém jsme byli v úterý a který jsme sledovali ze šlapadel. Upřímně, až tak o tu hudbu tam asi nikomu moc nešlo.

No a zítra vyrážíme do Itálie. To bude jízda. Asi po třech letech u moře. A vlastně potřetí v životě.

Mám se skvěle. Mějte se stejně tak.

VR/NOBODY, výhled z backstage #vrnobody

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),