O něčem. O ničem.

Zář 15, 2019, kategorie: Život

Další z postů z kategorie život. A další z nepravidelnejch postů na tomhle blogu, kterej by mohl bejt vlastně promyšlenější, obsáhlejší a detailnější. Jenže je o ničem. A o něčem. Tenhle post bude totiž změť všemožnejch myšlenek za poslední měsíce. Původně jsem měl naplánovanej post o tom, jak jsem podpořil českou firmu a její zaměstnance tim, že jsem si koupil jejich produkt. Ale o tom třeba příště. Teď o tom životě.

Poslední měsíce jsou o práci a poznávání nových lidí. Proběhl třídní sraz se základkou, kamarádova svatba a několik super parties, který chtě nechtě do značný míry ovlivnily moje myšlení a smýšlení. A poslední měsíc to vede k tomu, že si uvědomuju, že nevim, co chci. A to netrápí jen mě, ale i další lidí. A to mě na tom sere nejvíc. Vim, že nejsem ready na to, abych způsoboval někomu bolest. Ale nevim, na co vlastně ready jsem. V mojí hlavě se to divně míchá a tluče. A to není dobrý. Nikdy jsem nezažíval to, co zažívám teď. Nikdy jsem neříkal slova, který jsem říkal teď. A nikdy jsem se nesvěřoval tolik a tolika lidem, jako se svěřuju teď. Jsem poděs. Poděs s malym p. Ale není to vtipný. A nemám z toho dobrý pocity. A už vůbec mě to netěší. Dost často si říkám, že co se má stát, to se stane. Že to prostě takhle má bejt. Ale co když se tim jenom schovávám před řešením nějakých problémů? Na jednu stranu se snažim bejt frajer nad věcí, na druhou stranu nevim jak některý situace řešit. A to mi bylo osmadvacet. Myslim vztahový situace, samozřejmě. Ten zbytek zvládám. Bravurně. No, bravurně možná ne.

Za poslední měsíce jsem se setkal s tolika dobrýma lidma. Tolika chytrýma lidma. A tolika inspirativníma lidma. A nejvíc mě na tom sere to, že nikdo nemáme víc času na to, abychom se více poznávali. Motivovali. Inspirovali. Je tolik věcí, který bych chtěl dělat. Tolik lidí, který bych chtěl víc poznat. A tolik informací, který bych chtěl nasát. Ale troskotá to. Je potřeba začít s tim něco dělat. Stačí se bavit o pohledu na svět. Jen to chce ty lidi. Ty správný lidi. A teď jsem těch správnejch lidí potkal tolik, že nevim co s tim. Ale až to zjistim, budu vás informovat. Tady. Na tomhle blogu. Na blogu, kde za tenhle rok vychází čtvrtej post. Post, kterej dokážou pochopit asi jen lidi, se kterýma jsem se v posledních měsících bavil.

Tohle je post plnej nevyřčenejch emocí. Snažim se tu vypsat, najít pochopení. Kdyby se tak ten post dostal k těm správnejm lidem. Těm dobrejm lidem. K lidem.

Při tom třídnim srazu jsem potkal holky, se kterýma jsem chodil do první a druhý třídy. Holky, který jsem neviděl možná deset let. Jedna z nich mě prej sleduje. Stalkuje. Říkala. Pro ně zůstávám nepochopenej. Nechápou, proč píšu blog. Tenhle blog. A já se tomu nedivim. Moje posty jsou čim dál divnější. Pochopit je čim dál těžší. A čim těžší je čtení těhle postů, tim těžší je můj život. Takže až jednou napíšu jednodušší post, bude jednodušší i můj život. A třeba jednou holky ze severu, od nás ze severu, pochopěj, proč píšu tenhle blog. Je to terapie.

Jo a napište mi. Máte můj twitter, instagram, facebook i e-mail. Já budu rád. Rád vás poznám. Teda pokud mi máte co říct. Co dát.

Díky všem, kteří dočetli až sem. Díky všem, kteří to třeba i poslali dál. Díky. Vím o vás.

Jeden komentář

  1. Brumla
    Publikoval 18. 9. 2019 at 12:40 | Trvalý odkaz

    Kamo podle me je to takova sinusoida zivota. Pokud zazivas neco s cim si nevis rady, tak je to vlastne asi dobre, protoze se nekam posouvas, je to takova zkouska, jestli ty situace ktery neznas dokazes vyresit a ty to zvladnes a posunes se dal. Jak se rika, pro to, aby ses dostal kde si jeste nebyl, musis delat veci, ktery jsi jeste nikdy nedelal a taky nad nima premyslet, jak si jeste nepremyslel.

Přidat komentář

Váš email nebude zveřejněn. Povinné položky jsou označeny *

*
*