Od postu, kde jsem napsal, že jsem zpátky, uběhlo krásnejch pět měsíců. Ty kráso. Nasliboval jsem hory doly, ale skutek utek. Na tom, že bych vám toho chtěl hodně říct, se ale nic nezměnilo. Vlastně toho chci říct ještě víc. Možná právě kvůli tomu, kolik toho je, radši nepíšu nic. Možná je čas vrátit se ke kořenům. Zpátky tam, proč jsem tenhle blog začal vůbec psát.
V roce 2009 jsem napsal první post na doméně podes.cz. Psát jsem začal už pár let před tim, takže jestli je někdo OG, tak jsem to právě já. Haha. Není těžký bejt OG v něčem, co už nikdo nedělá. V úplně prvnim postu na tomhle blogu jsem napsal „Chtěl bych se tu věnovat tomu, co mě zajímá a čím se zrovna zabývám.“ A fakt to tak dlouhou dobu bylo. Některý ty posty byly hodně osobní a dneska už bych je nenapsal. Ale když si ten archiv zpětně procházim, vidim v tom svůj život. Vidim v tom, časy, kdy jsem chodil do školy. Vidim v tom hudbu, kterou jsem poslouchal. Vidim v tom festivaly, na který jsem jezdil. Vidim v tom první svoje vztahy. Byl jsem zamilovanej student střední školy z vesnice, kterýho bavilo psát, i když to nikoho moc nezajímalo. Chtěl jsem zaznamenávat svůj život do řádků. A i když těch řádků bylo někdy jen pár, opisovaly můj život.
A dneska se ptám – dokážeme dělat věci kvůli sobě a pro sebe? Možná bych řekl až nezištně? Anebo automaticky přemejšlíme nad přínosem/užitkem/číslama/dosahem?
Pojďme zase dělat věci, který nás baví. Pojďme zase nosit oblečení, který se nám líbí. Pojďme zase jíst jídlo, který nám chutná. Pojďme zase nakupovat tam, kde to máme rádi. Pojďme se zase trochu zajímat. A pojďme to dělat kvůli sobě.
Brzy se zase ozvu. Carpe diem.
Napsat komentář