Vlastně nevím, jestli těch řádků bude pár. Ono ani není tak úplně easy shrnout celý rok tak, aby se to dalo číst. Aspoň se o to pokusím.
V lednu a únoru se asi nestalo nic zásadního. Aspoň o ničem nevím. Možná je tu jedna věc. V lednu jsem naivně, věříc v další skvělé dny, oslavil šesté výročí s mou nyní už expřítelkyní. Tohle celé pominulo v březnu, respektive někdy na přelomu února a března. Před mým svátkem. Možná se to nezdá, ale dost zásadně to ovlivnilo můj další život. Protože jsem po pěti letech bydlel sám. Úplně sám. V ten moment jsem si spoustu věcí uvědomil. Hlavně tu, že příště se musím víc snažit. Takže jsem si pobrečel (ano, i chlapi brečí) a šel dál.
V březnu se nic dalšího zásadního nedělo. Možná už jsem byl na cestě k tomu, naučit se žít sám.
Duben. V první polovině tohoto krásného měsíce jsem měl svou první autonehodu jako řidič. Křižovatka. Rána. Vystřelené airbagy. A tak. Přes mírné komplikace mi auto opravili a já můžu dál dostávat pokuty. Druhá polovina dubna bylo Holandsko. Spolu s mou milou sousedkou Džeynou jsme vyrazili poznávat krásy Amsterdamu, Rotterdamu a dalších pěkných míst. Bylo to fajn, i když to taky mohlo být o chlup lepší. Ale myslím, že jsme si to užili. V dubnu byl vlastně ještě Magnetic. Ale ten stál za hovno, takže o tom radši nic.
Květen. V první půlce května mi vrátili auto ze servisu. Vlastně mu ta bouračka prospěla, protože vypadalo ještě líp jak před ní. Konec května byl ale hodně zásadní. Po třiadvaceti letech jsem totiž konečně našel kadeřnici, která mě dokázala ostříhat tak, abych nevypadal jako vocas. Poprvé v životě mi byl chválen účes a lidi se mě ptali, kde jsem se nechal ostříhat. Cítil jsem se skvěle, i když to byla velká změna. Díky, Marti. A holky jako by na mě najednou změnily názor. Ale nasrat.
Červen. Červen bych označil jako nejzásadnější měsíc v roce. Nevím, co přesně se dělo na začátku, ale určitě vím, co se dělo na konci. 27. jsme vyrazili do Berouna. Měl to být takový malý Twitter sraz, kde jsem měl poznat další super lidi z různých částí republiky. Když jsme s Adamem, Marianou a dalšími přijeli do Berouna, mysleli jsme, že se rovnou otočíme a pojedeme domů. Chcalo. Naštěstí jsme setrvali v naší bahenní lázni a počkali na konec té apokalypsy. Všechno to začalo tak nevinně, ale ten večer jsem se zamiloval. Když se vrátíte o pár článků zpět a projedete si ty pozitivní, dozvíte se víc. Každopádně tenhle vztah na stotřicet kilometrů přetrvává a jsme nejšťastnější. Díky, Beroune a lidi tam.
Červenec. V tento letní měsíc se asi nic zásadního nedělo. Jen jsme plánovali dovolenou a snad pomalu začali věřit i tomu, že skončíme kdesi na Mácháči.
Srpen. Na Mácháči jsme neskončili a spolu s Jardou, Luckou, bábou, Káťou a další Káťou jsme vyrazili do Itálie. To je vlastně taky dost zásadní moment. Protože jsem byl po několika letech a potřetí v životě u moře. Myslím si, že to dopadlo dost dobře. Tady jsme i oslavili moje narozeniny. Díky, lidi. Jo, v srpnu jsem se vlastně málem posral při běhu do kopce. Red Bull 400 byla velká šílenost, ale chtěl bych do toho jít znovu. Tam jsem byl s Márou, takže díky, Máro.
Září. V září přiletěla houdička na pár dní z Ameriky do Prahy, takže jsme spolu strávili nějaký čas. Bylo fajn ji zase po roce vidět a být vlastně první, koho ze svých bližních po roce viděla. Díky, Veru.
Říjen. V říjnu jsme s klukama z Erem Movie vyrazili natáčet na Teniskology video pro Nike. Dopadlo to skvěle. A ten beat od Wiche? Lahoda. Díky Kubo, Márty a Tome.
Listopad. V listopadu jsme s Klárkou vyfotili naši první společnou fotku. Jo, opravdu to trvalo skoro pět měsíců. V listopadu jsem taky po několika letech redesignoval DJ Wich web.
Prosinec. To byly Vánoce a tak. Asi nic zásadního. Jo, vlastně jsem dostal své první Sneakerboots. Díky, Nike. Teď si vzpomínám, že na začátku prosince jsem poznal Klárčinu rodinu. Měl jsem z toho docela strach, ale dal jsem to na pána.
Resumé: Když na to tak zpětně koukám, tak rok 2015 byl docela zásadní a nabitý. Dost se toho posralo, ale pořád převažuje hodně toho kladného. Snad každý měsíc jsem dostal nějakou pokutu. Snad každý třetí měsíc jsem jel někam, kam jsem jet neměl (třeba na tramvajový ostrůvek). Byl jsem na Votvíráku, Hip Hop Kempu a možná jsem navštívil snad každé větší město v Čechách. Poznal jsem snad milion skvělých lidí a osobně konečně poznal lidi z Twitteru. A hlavně jsem poznal ji. Nenatočil jsem svůj první vlog, teda natočil, ale nesestříhal. Nestal jsem se jůtuberem. Hodně věcí jsem neudělal a ještě víc jsem jich možná mohl udělat lépe. Ale všechno, co se stalo, mělo smysl. Díky všem, kteří si rokem 2015 prošli se mnou. Nebýt vás, byla by to nuda.
Neboj se a pošli to dál!