Terezín

Lis 6, 2009, kategorie: Život

Autorem článku je Michaela Hráchová.

Naše pedagogická škola pro čtvťáky pravidelně pořádá každý rok třídenní seminář v Terezíně. Letos s námi jelo i pár třeťáků a druháků. Seminář proběhl ve dnech 3. –  5. listopadu.

Hned na začátku bych ráda zdůraznila, že v Terezíně nebyly žádné plynové komory. Jednalo se „pouze“ o židovské ghetto, ze kterého pak dále odjížděly transporty na východ (Osvětim, Treblinka, Riga…).

První den

Cestu z Berouna do Terezína bych raději moc nepopisovala. Autobus nám hradila škola, takže jsme jeli starým skoro se rozpadajícím busem. Na dálnici jsme ani nevjeli… Pochybuji, že měl dálniční známku :-D Každopádně cestu jsme přežili ve zdraví. Po příjezdu nás ubytovali v Magdeburských kasárnách a hned poté jsme absolvovali jakési povídání o minulosti Terezína.

Terezín byl založen už v 18. století Josefem II. Jako vojenská pevnost. Po architektonické stránce patřila k nejdokonalejším v Evropě. U většiny lidí je však zapsána jako místo, kde bylo za druhé světové války napácháno mnoho zla. Skládá se ze dvou částí: Hlavní pevnost a Malá pevnost. Hlavní pevnost sloužila v letech druhé světové války jako židovské ghetto a v Malé pevnosti byla zřízena policejní věznice gestapa.

Po této přednášce jsme měli oběd, nikdo z nás však po tom, co slyšel, neměl moc velkou chuť k jídlu. Odpoledne jsme absolvovali prohlídku v Terezíně samotném (čili Hlavní pevnost). Naše paní průvodkyně byla velmi milá. Viděli jsme muzeum ghetta (kam jsme se pak ještě jednou sami vrátili, abychom si to tam důkladně prohlédli), márnici a kolumbárium a naše prohlídka končila na židovském hřbitově a v krematoriu.

Prohlídka krematoria byla z celého odpoledne asi to nejsmutnější. Zpočátku byli mrtví lidé pohřbíváni do hrobů po jednom, později vznikaly hromadné hroby. Kopaly se hluboké jámy, kam se pohřbívalo až na desítky těl najednou. Do těchto hrobů však začala prosakovat spodní voda a hrozila nákaza. Z tohoto důvodu vzniklo krematorium, které si vězni sami museli postavit. Uvnitř byly čtyři obrovské pece a v postranní místnosti byla pitevna, kde probíhali pitvy, pokud nebyla známa příčina smrti.

Neměla jsem dobrý pocit, když jsem procházela okolo těch obrovských pecí, ve kterých se denně spalovalo tolik těl. Ten obrázek budu mít před očima asi ještě hodně dlouho. Při odchodu jsme s kamarádkami zapálily každá jednu svíčku a položily ji na jednu z pecí.

Večer jsme se pak dívali na film Poslední motýl. Děj se odehrával v Terezíně v době tzv. „zkrášlování“.

Druhý den

Druhý den jsme zahájili dvěma workshopy. První z nich se nazýval „Od čísla ke jménu“. Jednalo se o to, že jsme se rozdělili do skupin a každá skupinka si vzala nějak významnou osobu, která prošla Terezínem, a tu pak nastudovala a připravila si prezentaci. Několik málo skupin mělo rozsáhlejší téma, které se netýkalo osobnosti. My jsme byli jedna z nich. Naše téma bylo stravování.

Stravování bylo v Terezíně velice špatné. Ke snídani lidé dostávali jakousi černou vodu, které se říkalo káva. K obědu pak byla polévka a k tomu nejčastěji brambory (většinou se však jednalo o slupky od brambor). A k večeři pak byla opět „káva“ nebo polévka od oběda. Jídlo, které vězni dostávali, bylo dost často plesnivé a naprosto nemohlo stačit.

Druhý workshop se mi už nezdál tak zajímavý. Téma bylo „Popírání holocaustu“. Bylo to však (podle mne) založené spíše na tom, jak dobře umíme pracovat s internetem. Tento moment byl jediný, který se mi na semináři opravdu nelíbil, nebavil mě a přišel mi naprosto zbytečný.

Odpoledne byla prohlídka Malé pevnosti. Bylo to něco podobného, jako procházet okolo pecí v krematoriu. Viděli jsme hromadné cely i samotky, které byly hodně depresivní (obzvláště pak ty, co neměly ani okna, takže byly úplně černé). V některých hromadných celách se mačkalo i na několik stovek vězňů najednou a k dispozici jim byly jen dva záchody. Na samotce č. 1 byl v roce 1914 vězněn i jeden z hlavních sarajevských atentátníků Gavrilo Princip. Prošli jsme také bránou smrti, kterou přiváděli vězně na popraviště. Pod Terezínem se nachází na 30 km podzemních chodeb. Půl kilometru jedné takové chodby jsme si také prošli. Tady nastal menší problém s mou klaustrofobií… Téměř celou cestu mě kamarádka Anička musela držet za ruku, abych vůbec došla. Tímto bych jí chtěla poděkovat J Na konci prohlídky Malé pevnosti jsme byli v kině, které zde bylo zřízeno pro dozorce a jejich rodiny. Možná (tedy zcela určitě) jsem seděla na místě, kde před nějakými šedesáti pěti lety seděly hrůzné lidské bestie. Byl to opravdu zvláštní pocit. Místní dozorci byli opravdu velmi krutí a nelítostní, vězně týrali a kolikrát i zabili. Jednou donutili vězně, aby jednoho svého spoluvězně za malý prohřešek ukamenovali k smrti.

Večer jsme se opět dívali na film. Tentokrát to byl Transport z ráje podle knihy Arnošta Lustiga.

Třetí den

Třetí den už byl ve znamení odjezdu. Dopolední program nás však opět vtáhl do Terezína v letech 39 – 45. Nejprve jsme prezentovali ty naše projekty. Myslím, že se nám to všem povedlo. Někdo to měl připravené lépe, někdo hůře. Výsledek však byl vždycky poslouchatelný a taky koukatelný. Naše škola má v Terezíně pověst jakési kreativity a velké fantazie. K prezentaci jsme použili dramatizace, hudby a výtvarného umění (dá-li se tomu říkat umění :-D). Myslím, že ani letos jsme nezklamali :-D

Po těchto prezentacích nadešel nejzajímavější bod programu – beseda s pamětníkem. Čekala jsem muže. Ve dveřích se však objevila žena. Stará, vrásčitá paní s bílými vlasy. Zjistili jsme, že během války prošla asi čtyřmi koncentračními tábory, mezi nimiž byla i Osvětim. Přišla o oba rodiče. Během té hodiny a půl, co vyprávěla, nikdo ze zúčastněných neřekl ani slovo. Bylo slyšet, jak si každý oddychl, když jsme uslyšeli, že její manžel přežil taky. Tato beseda ve mně zanechala snad nejsilnější zážitek z celého semináře. Nejednou jsem neměla daleko k slzám a nebyla jsem sama.

Z celého semináře jsem velmi nadšená. Myslím, že na to budu vzpomínat ještě dlouho. Děsí mě však poznatek, že přesně tak, jak extremismus prorůstal mezi lidi tehdy před válkou, začíná prorůstat i teď. Paní pamětnice to řekla velmi trefně: „Tehdy to také začínalo nevinně. Také docházelo k demonstracím, pochodům a koncertům.“ Jak je možné, že se lidi po tak hrůzné události nepoučili a klidně se hrdě hlásí k extrémistickým skupinám? Nedopusťme, aby se tyto hrůzy, které postihly celou republiku, Evropu a svět, opakovaly!

3 komentářů

  1. Publikoval 7. 11. 2009 at 10:44 | Trvalý odkaz

    Jak vypadalo ubytování a jaká byla strava?

  2. Míša Hráchová
    Publikoval 7. 11. 2009 at 10:55 | Trvalý odkaz

    izmy: Na ubytování si nemůžu stěžovat. Ubytováni jsme byli po třech nebo po čtyřech. Sprcha i záchod byl na pokoji. Abych pravdu řekla, tak jsme se báli, jak to tam bude vypadat (přece jenom „ubytování v terezínských kasárnách“), ale bylo to fakt dobrý. Strava už tak dobrá nebyla, ale asi to bylo ovlivněné i tím, že jsme se dost často bavili o tom, jakou stravu tam měli vězni. Pak jsme opravdu moc velkou chuť k jídlu neměli… :-D

  3. Publikoval 9. 11. 2009 at 19:33 | Trvalý odkaz

    Nám tam uvařili výbornou svíčkovou. :)

Přidat komentář

Váš email nebude zveřejněn. Povinné položky jsou označeny *

*
*