Archiv rubriky: Život

#25 Život je lajf

Led 27, 2017, kategorie: Život

Nový rok, nové začátky, nová předsevzetí. Ne, tak to u mě nefunguje. Mám pocit, že toho chci tolik říct, ale nevím, kde začít.

Za minulý rok jsem napsal dvanáct příspěvků. Dvanáct. To mi přijde zatraceně málo. I když vím, že některé lidi to baví číst, že i já chci psát a že i mě to baví. Buď není čas, nebo není chuť. Nebo oboje.

Nebudu tu psát shrnutí loňského roku, protože by bylo až moc pozitivní. A to se v Čechách nenosí. Jen napíšu, že druhá polovina byla extrémně produktivní a že minulý rok byl asi nejlepším mým rokem vůbec. Ten předchozí rok mi přišlo, že se toho dělo asi víc, ale možná to bylo dané tím, že jsem toho spoustu odříkal a nechtěl jsem a neměl jsem být potřebu všude. Loňský Silvestr byl asi po osmi letech první Silvestr, kdy jsem nepil. Od května, kdy jsem se opil a bylo mi strašně zle, jsem nepil tvrdý alkohol. A celkově mi to nechybí. Neumím pít, neznám svou hranici. Asi stárnu, když to takhle otevřeně přiznám.

Loni jsem si koupil dokonce i televizi. Tu věc, o které jsem tvrdil, že ji tak nepotřebuji. Nepotřebuji, v týdnu na ni nekoukám. Ale naučil jsem se o víkendu nesedět za monitorem a trávit ten čas víc s přítelkyní. Což je fajn.

Celkově mám teď pocit, že na co sáhnu, to mi vychází. Čekám, kdy přijde ten zlom a začne se všechno kazit. Zítra jedeme na hory, tak schválně, jestli se mi to bude dařit i tam. Třeba kvůli mně nebudou muset vypínat lanovku, protože si neumím sednout na sedačku. A třeba taky nebudu muset sjezdovku sjíždět skoro rovně a zvádnu i zatáčet. A třeba ani nikoho neporazím. Třeba. Ale už se těším.

Mozná mě trochu mrzí, že už nejsem na blogu tak otevřený. Nebo otevřený jsem, ale vlastně toho o mně moc nevíte. Ani nemůžete. Kdysi jsem byl schopný napsat celý post o dovolené, sáhodlouhou esej. A teď se tomu nějak vyhýbám. Nějak už nechci, aby o mně každý věděl všechno. I když vím, že teď je IN se dělit o svůj život. Zejména prostřednictvím videí.

Jsem zvědav, kam nás ten letošní rok zavede. V létě jedeme do Monaka a čeká nás stěhování. Po sedmi letech tak budu opouštět svou garsonku, která je mi menší a menší. Tenisek holt přibývá.

V únoru to bude osm let, co jsem si poprvé zaregistroval tuhle doménu a začal na ní psát tenhle blog. Osm let. Celkově to bude asi deset let, co jsem začal psát blog. A asi dvanáct let, co jsem začal na jakpsatweb.cz studovat, jak psát web. Letí to šíleně.

Tohle je první post psaný na mém novém Macu. Ta klávesnice je skvělá.

Mějte se. Kdo dočetl až sem, má u mě lízátko.

Život je lajf.

#24 Každý den

Říj 18, 2016, kategorie: Život

Každý den.

Každý den děkuju.

Každý den děkuju za ten moment.

Každý den děkuju za ten moment, tu šanci, tu možnost.

Každý den děkuju za to, že právě ona.

Každý den děkuju za ty zprávy.

Každý den si uvědomuju, že to nejde brát jako samozřejmost. Že tak, jak rychle to přišlo, to může zase odejít.

A proto každý den čekám na ten den.

==

Chtě nechtě si musíme přiznat, že sociální sítě ovlivňují naše životy. Něčí víc, něčí míň. Ale ovlivňují. A chtě nechtě si musíme přiznat, že žijeme životy druhých. Někdo víc, někdo míň. Skrz sdílená slova a fotky prožíváme okamžiky s těmi, kdo je sdílí. Ať už jsou pozitivní nebo negativní. Je ale důležité mít od životů těch druhých odstup a nezapomenout žít ten svůj.

A proto tyhle řádky. Proto ty řádky věnované jí. Protože i když se vy, na sítích, budete mít sebelíp, mě šťastnějším udělá její úsměv.

#randomzvesnice vol. 1

Zář 8, 2016, kategorie: Život

Nazdar. Říkal jsem si, že bych občas mohl napsat post „jen tak“ z toho, co mě aktuálně napadne. Takže to budou takový náhodně proplouvající myšlenky, který občas třeba nebudou dávat smysl.

První věc. Nejsem charita. Na Vltavský vždycky chilluje bezdomovkyně bez nohy. Na tu jsem snad alergickej. Stojí tam na tý jedný noze a čeká, až jí lidi, bez jakýhokoliv jejího přičinění, dají peníze do tý její smradlavý pokrývky hlavy. Nechápejte mě zle. Občas sám dám peníze pánovi, kterej prodává Nový Prostor. Nesmrdí, nevotravuje, chová se slušně a je vděčnej. A evidentně se snaží. Ta radost z těch (pro spoustu lidí) drobnejch, to je k nezaplacení. A včera mě zabil můj bratranec, kterýho jsem neviděl asi šest let. Spíš dýl. Ne, není to bezdomovec. Přišel, pokecali jsme a prej jestli nemám kilo na cestu domů. Šel jsem do bankomatu, dal jsem mu kilo. Za čtyři hodiny si jdu koupit pití a koho nepotkám. Bratranec a jestli nemám další kilo, že to předtím ztratil. A v ruce cigáro. Ne, nemám kilo. Chodim do práce, abych mohl žít a nemusel někoho takhle votravovat. Nemáš drobný? Nemáš cigáro? Nemám. Drobný po kapsách nenosim. A nekouřim.

Druhá věc. Youtubeři, poserte se. Namísto toho, abyste se někam posunuli, ať už technicky nebo tématicky, tak hnijete na jednom místě. Jasně, ne všichni. Ale spousta z vás. Mikejepan si mě zhnusil svym promyšlenym byznys plánem. Nemám nic proti jeho cílený propagaci nějaký firmy, ale na tu vomáčku kolem nejsem zvědavej. Freescoot je vocas na entou. Hodit na dálnici po kamionu lahev a cejtit se drsně, to chce kurva kuráž. TvTwixxx a všichni vostatní, který se snažej přiživit na nahejch fotkách holek, poserte se. Panicové, který evidentně nikdy neviděli nahou holku. A vy všichni, který si myslíte, že vaše nudný životy budou někoho zajímat, běžte si zaběhat. Díky klukům jako Erem Movie nebo Dan Hanuš, který neklesli na úroveň těhle honičů sledovanosti. Jo a Teri, na její videa se vždycky rád podívám. Really. Fascinuje mě to, jak se vlastně ani nedokážou podpořit. Jak nějaký konkurenční firmičky.

Třetí věc. Díky za moji ženu. Podporuje mě, miluje mě, chápe mě. I když se někdy chovám jak největší hovado. A dokáže mě překvapit něčim, co bych nečekal. Každej den jsem vděčnej za tuhle skvělou holku, která mi dává neskutečně moc lásky a síly překonat to čekání na ni. Jestli máte taky takhle skvělou ženu, tak se teď přiblbě usmějte. Jako já, když to teď píšu. Jo a žena proto, protože se jako žena chová, jako žena smýšlí a jako žena vypadá.

Čtvrtá věc. Kupujte tenisky. Jsou dobré. Anebo se na to radši vyserte.

Nazdar.

#23 Pár viet…

Zář 4, 2016, kategorie: Život

Už jsou to zase dva měsíce, co jsem nic nenapsal. Měl bych se stydět. Vlastně neměl. Takže takové mé retrospekce…

Teď si uvědomuju, že už jsem vlastně zapomněl, co jsem chtěl napsat. Jedna událost tu ale přece je. A to naše společná dovolená. Naše první společná dovolená. Mé potřetí v životě u moře. Mé podruhé v letadle. A mé poprvé s ní.

Původně jsem chtěl jet do Itálie, autem, ve více lidech. Nakonec z toho bylo Řecko, letecky, ve dvou. O to víc jsme si to ale užili, závislí sami na sobě. Vlastně ne tak úplně. Protože po příletu na Krétu jsme hned v autobuse, který nás měl odvézt na hotel, poznali skvělý bár. Ivanku a Kubu. Z Karlových Varů. Sedli jsme si. Navíc jsme byli na stejném hotelu, takže jsme ten týden trávili více-méně společně.

Už dlouho jsem si tahle s nikým nerozuměl. Už dlouho jsem nepoznal takhle fajn lidi s tak dobrým srdcem. Jeden den jsme si společně půjčili Mini Cooper a vyrazili vstříc nejjižnějšímu městu Evropy. V ten moment jsem si uvědomil, že jet někam na dovolenou není jen hotel, moře a bazén, ale že se z toho dá vytřískat mnohem víc. Mnohem, mnohem víc. Takže jsme celý den jezdili po ostrově, poslouchali rap a objevovali krásy Kréty. A bylo to skvělé. Asi to nejlepší, co jsem na dovolené kdy zažil. Ta svoboda. Ta příroda. To moře. A k tomu všemu skvělí lidé a má milující holka.

Dneska takhle #burantrip #kreta #cabrio

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),

Nejlepší dovolená ❤️

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),

Kromě spousty opuštěných domů je v Řecku taky spousta vraků. Tak proč neposedět.

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),

Uteklo to a už je to skoro měsíc, co jsme se vrátili. Zpět do reality, ke každodenním povinnostem. Každopádně jsme byli spolu až do minulé středy, kdy Klárce končily prázdniny. Takže teď nás čeká takové to těžší období, kdy chceme, ale nemůžeme. Být spolu. Budeme žít z víkendu na víkend a těšit se, až tohle skončí. Protože to jednou skončí. Asi nemá cenu tu psát víc, protože kdo si tím neprošel, ten to nepochopí. A kdo prošel, no to je jedno.

Jo a teď jsem se zase vrátil k běhu. Nevím, co mě to popadne vždycky před zimou. Asi to, že přes léto vždycky nakynu. Každopádně můžete sledovat můj běžecký Instagam @podesnenibezec. Každý like je pro mě důvod, proč se dokopad jít běhat. Jednou toho třeba bude něco víc.

#podesnenibezec #myjsmebezci #nikeplus

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),

Takže asi tak. Tohle je mých pár viet… Už si uvědomuji, proč jsem ty dva měsíce nic nenapsal. Protože jsem si užíval chvíle s ní. Mějte se skvěle.

#22 27-06-15

Čvn 27, 2016, kategorie: Život

Nadpis dost podobný tomu loňskému, jen s jednou dvojkou navíc. Dnes je pondělí, loni to byla sobota. Teď sedím sám v bytě, loni jsem touhle dobou seděl se skvělými lidmi v Berouně a čekal nás skvělý večer.

Touhle dobou přesně před rokem jsem poznal tu, o které jsem tu už pár článků napsal. Tu, kvůli které už jsem udělal pár šíleností, jen proto, abych ji překvapil a byl s ní. Tu, se kterou už si rok před spaním posílám poslední zprávy a tu, jejíž zprávy mě budí. Tu, kvůli které pro mě pátek neznamená jen dnem před víkendem, kdy nebudu muset do práce. Tu, kvůli které jsem si uvědomil, že vlakové nádraží není vůbec veselým místem a každou neděli na něm potkáváme lidi se stejným osudem. Tu, se kterou je každé nedělení procházení Prahou tak veselé a jiné. Tu, které jsem ukázal místa, o kterých nevěděla. Tu, díky které jsem pochopil, co znamená být na stejné vlně. Tu, která dokáže přecházet moje debilní výlevy, i když se kolikrát divím, že je ještě se mnou. Tu, které jsem bohužel několikrát ublížil a ona stejně našla chuť a sílu jít se mnou dál. Tu, jejíž úsměv je pro mě to nejcennější a bez něhož by nebyl ten můj. Tu, která mě každý den dokáže milovat o něco víc než včera. Tu, která by pro mě umřela.

Ten rok byl nabitý a plný úplně všechno. Jednou jsme byli nahoře, jednou dole. Ale vždycky jsme v tom byli spolu. Ani jednou jsme se jeden ke druhému neotočili zády a neřekli si, že nám to za to nestojí. Někdy to není úplně lehké a ne každý nám to přeje a přál. Některé chvíle bych nejradši vymazal, jiné klidně prožil znovu, ale nic bych neměnil. Všechno, co se stalo, vedlo k tomu, jaké to je teď. A když máte 100% důvěru k tak krásné ženě, která je 130 km daleko, i přesto, že víte, kdo všechno jí psal, máte všechno. Nejkrásnější žena s největším srdcem. Každý den si víc a víc vážím to, že ji mám. Každý den víc a víc žiju jen pro ni. Děkuju, děkuju, děkuju. Tobě, Klárko.

Cl5Oh8XWkAAgrZg