#11 Youtubeři a „pořídit“ si

Říj 15, 2015, kategorie: Internet

Youtubery asi nemusim představovat. Myslim si, že v dnešní době jsou hodně populární a zřejmě každej z nás nějakýho zná.

Co mě ale sere? Ojebávání fanoušků. Lhaní lidem, kteří youtubery dostávají tam, kde jsou. Lidem, díky kterým mají views, peníze a často přístup k něčemu, k čemu se oni, lidé „bez views“, nedostanou. To je takové to „jsem si pořídil“, „k Vánocům si nadělim“. Leda hovno. Dostanete to zadarmo, často za nepovedenou a neprofesionální reklamu. A tuhle možnost máte díky vašim odběratelům a lidem, kteří vás sledují. A těm vědomě lžete. A vy víte proč. Protože je vám blbý jim říct, že dostanete něco zadarmo, zatímco točíte videa o ničem a oni vám je žerou. Nahrabáváte si, dokud jste v kurzu, a děláte promo každý hovadině. Propagujete věci, aniž byste k nim měli nějakej vztah a často o nich vůbec nic nevíte. Každej tejden propagujete někoho jinýho, i když je to třeba konkureční firma. Zamyslete se. Děcka vyrostou a vy nebudete mít co jíst, pít a v čem chodit.

#10 Ona

Říj 11, 2015, kategorie: One and only, Život

Na tomhle blogu už jsem během jeho existence psal o spoustě lidí kolem mě. Tenhle bych rád věnoval jí. Nejen proto, že je desátý v sérii těhle postů.

Známe se už řadu let z Twitteru. A je to něco málo přes tři měsíce, co jsme se poprvé viděli osobně. Vlastně to byla úplná náhoda. A hlavně jsme ani jeden nás neměli záměr takový, že bychom se chtěli s někým více seznamovat. Ona od Pardubic, já z Prahy. Ona o řadu let mladší než já. Strávili jsme spolu a dalšími přáteli fajn večer v Berouně, ale o tom už jsem psal. A vlastně jsme ani jeden netušili, jestli z toho něco, a co, vlastně bude. Byl začátek prázdnin a ji čekaly dvě dovolené, kvůli kterým jsme se asi tři týdny neviděli. Po Berouně vlastně jen jednou, kdy jsem za ní přijel a po pár hodinách odjel.

A přesto jsem tomu dával naději. Věřil jsem tomu. Cítil jsem, že tohle je správná volba. Netlačil jsem na pilu a dal jsem tomu volný průběh. Stejně to měla i ona. A vyšlo to. Jsme od sebe přes stovku kilometrů a nebereme to jako překážku, ale jako výzvu. Protože důvěra. Jednou jsem zklamal a už to neudělám znovu. Protože ona si to nezaslouží. Mohl bych tu do detailů popisovat, jak skvělý vztah máme. Napíšu jen jedno – takový vztah, který mám já s ní, přeju i vám. Buďte šťastní, hodní jeden na druhého, upřímní, důvěřujte si a milujte se. Protože to za to stojí. Jo, a jmenuje se Klárka.

❤️ one and only

Fotka zveřejněná uživatelem @viskovaklara,

#9 Oni

Zář 30, 2015, kategorie: Život

Myslím si, že výstižnější nadpis článku jsem vymyslet nemohl. Oni. Kdo oni? Toť otázka. Ne, není o žádných hejtrech. Ty já nemám. Ty nemá ani většina těch, kteří říkají, že jim jsou hejtři jedno. Ani ti, kteří nosí nápis I love haters na čepici.

Tenhle článek je o lidech kolem mně. O lidech, kterými se obklopuji. O lidech, o kterých si myslím, že jsou dobří. Ano, dobří. Nemyslím dobří jako úspěšní. Myslím dobří jako dobří. To jsou lidé, se kterými si rozumím. Lidé, na které se mohu spolehnout. Lidé, na kterých mi záleží. Je to o všech těch lidech, kteří zvednou telefon a zavolají, i když nic nepotřebují. Takových těch lidech, kteří se zajímají o to, jak se máte, aniž by chtěli s něčím pomoct nebo půjčit peníze. Takových lidí není moc, ale jsou. Díky jim.

Za poslední asi rok jsem poznal spoustu lidí. Spousta z nich bylo z Twitteru. A kdo mě sleduje, ví, že nedávám follow všem. U mě to chvilku trvá. Nehraju na follow za follow, likes for likes a další blbosti. A víte co? Ono se to osvědčilo. Kdysi jsem napsal tweet „Co na Twitteru, to na jazyku“. A ve skutečnosti to funguje tak, že si s lidma, které sleduji, mám co říct. A o tom to je. Poznal jsem už hodně svých followers a se spoustou z nich se vídáme pravidelně a jsme kamarádi. Ano, kamarádi. To znamená, že když jim napíšu, nemusím čekat na odpověď do doby, než něco potřebují.

Vlastně mě k tomuhle „zamyšlení“ vedla víkendová návštěva u rodičů. Tam na severu. Vyvolení vědí. To máte tak. Tam přijedete a vlastně zjistíte, že tam chcípl pes. Je tam pár „mých“, na které se můžu obrátit. Ale těch je fakt jen pár. Já bych je rozdělil do pěti skupin lidí. První skupinou jsou lidi, kteří mají děti, čili je jim úplně jedno, že přijel pražák Poděs. Druhou skupinou kluci pracující ve fabrice, kteří pracují spíš o víkendu než v týdnu. Třetí skupinou jsou lenoši, kteří vám radši řeknou, jak jsou unavení a strhaní, protože oni, narozdíl od vás, pracují. Tvrdě pracují. Čtvrtou skupinou jsou lidé, kteří nemají peníze. Před výplatou, po výplatě. A pátá skupina je těch pár „mých“. To jsou ti, kteří vám zvednou telefon a řeknou, že na vás kašlou, protože stejně nikdo nikde nebude. A vy pak zjistíte, že měli pravdu. Teď se tu bavím o mých vrstevnících. Lidech, kteří se mnou chodili do školy nebo jezdili autobusem.

A pak jsou tu lidi z Twitteru. To funguje takhle. Odjíždím v neděli večer od rodičů ze severu a u Boru mě napadne zastavit se v místním skateparku, jestli tam náhodou nebude Kuba. Bez jakékoliv předchozí domluvy přijíždím ke skateparku no a kdo tam? No jasně, Kuba na svém speciálu. A tak jsme prohodili pár slov. Mezitím všichni ostatní zmizeli, začala být tma a slušná zima. Stáli jsme v té zimě asi dvě hodiny a přemýšleli, co podnikneme. Nakonec jsme nepodnikli nic, protože měl Kuba nějaké pracovní povinnosti. BTW: Lákal jsem Kubu na party a on šel radši pracovat, protože měl druhý den dopoledne odevzdat práci. Zodpovědnost. Ale o to tu nejde. Jde tu o to, že přijedete za někým, koho jste viděli tolikrát, že byste to na prstech jedné ruky spočítali, a dokážete se s ním bavit X hodin. Bavit. X hodin. A naplánovat party. To jsou ti, pro mě, dobří.

#8 Přátelství na tisíce kilometrů

Zář 10, 2015, kategorie: Život

Před rokem jsem byl první, komu řekla, že odjede do Ameriky jako Au Pair. A po roce, když se na skok vrací, jsem byl první, kdo ji přivítal doma. Pokud mě sledujete na Twitteru, mohli jste vyčíst, že dnes se vrátila houdička z Ameriky. Má úplně nejlepší kamarádka. Ano, kamarádka. Ačkoliv prý kamarádství mezi klukem a holkou neexistuje. Pak nevím, jak bychom označili ten náš vztah.

Ona tu pro mě byla a je vždy, když potřebuji. Stejně tak já pro ni. Za ten rok jsme propsali spoustu hodin. O všem. Nasloucháme jeden druhému. Radíme si. Motivujeme se. A i když ona je přes 5 000 mil daleko a já tady, vždycky mám pocit, že jsme si tak blízko. Znám ji tak moc. A až dneska jsme spočítali, že jsme se viděli jen třikrát. Ano, třikrát. Dokážeme si psát kdykoliv, o čemkoliv.

Na Instagram jsem dal kdysi fotku s popisem „Tolik zážitků, přesto jsme se viděli jen párkrát. Tolik společných zájmů a zálib. Tolik propsaných hodin. A tolik smajlíků v našich konverzacích. A ta láska k Air Maxům. S ní si můžu psát kdykoliv a očemkoliv. A pokud chcete vidět, jak se má v Americe, tak ji sledujte :-)„. Ten popis všechno vystihuje.

A ačkoliv jsme ze stejného města, města, kde jeden druhému nepřeje, já jí přeju jen to nejlepší. #thinkpositive

O životě Au Pair v Americe se můžete dočíst na jejím Travel with love blogu. Stojí to za to.

#7 Jako čekat půl hodiny na taxíka?

Srp 31, 2015, kategorie: Život

Tenhle víkend jsme trávili v poměrně klasické sestavě. Já, Adam a ta „tajná“, žena moje. A další. A tentokráte jsme vyrazili do Chrudimi a zdejšího Inferna. Rád bych vám tu o tom něco napsal. No, pravda je taková, že si toho mnoho nepamatuju. Byl jsem společensky unaven. To ta vodka. A taky jsme samozřejmě trávili hodně času u boxeru. Boxer v klubech je zlo. Místo toho, aby si člověk koupil pivo, tak boxuje. Vlastně háže peníze do vzduchu. No, pak jsem trávil hodně času na záchodě. Seděl jsem tam. Potřeboval jsem sedět, nic nevidět, nikoho neslyšet, nehejbat se. Můj stav mi vlastně neumožňoval nic jinýho. Ono to teď možná zní, že jsem opilec. Spíš nic nevydržim.

No ale co jsem vám chtěl říct. Si představte, že jsme půl hodiny čekali na tágo. Jako aby frajer přijel, viděl další frajery (nás), lekl se a odjel? To jsem zažil prvně. Utíkat od práce. Pohrdat zákazníky. Víte, my jsme tam koupili chalupu. V Orli. To je taková víska u Chrudimi. A vlastně jsme šli poznávat zdejší krásy. No a tohle se nám stane. Naštěstí přijelo jiný tágo. No, jeho řidič z nás taky nebyl moc nadšenej. Nevim proč. Vlastně nevim nic.

Takže sobota klasicky prozevlená. Trávili jsme ji nečinně. I mluvit bylo náročný. Asi tři hodiny jsme se odhodlávali vlízt do bazénu, kterej máme na zahradě naší nový chalupy. Ale večer jsme vyrazili do Praseku. Na blekvůd. Vlastně Blakkwood. Teda vlastně na Projekt: Asia. Komentovat shows předchozích interpretů komentovat nebudu. Protože by mi stejně bylo řečeno, že to nemohu chápat. Je to nadčasový. Jen „Hou, hou, hou“ a podobný typy hajpování nějak nechápu. Ale Viktor s Reném překvapili. Bavilo nás to. Je to takovej paradox, že dva kluci vydají album a smetou kluky, kteří mají alb několik.

Takže tolik k našemu víkendu. Neděle? To jsme spali a moc toho nedělali. A večer trávili v hospodě. Jak jinak. Jinak, co se týká tý chalupy. Žádná není.