#12 Není youtuber jako youtuber, nejsou views jako views

Říj 30, 2015, kategorie: Život

Vim, že jsem o youtuberech psal v předchozím postu. Vim, že mi kvůli tomu pár youtuberů nadávalo a kladlo na srdce, že takhle teda jako ne a že teda jako nemám házet všechny do jednoho pytle. Tenhle článek nepíšu kvůli tomu, abych se obhajoval. Vůbec ne. Ten, kdo se nad tim článkem chtěl zamyslet, udělal to. Ten, kdo se cítil dotčenej, se ozval. Je mi to jedno. Ale abyste neřekli, že nejsem konkrétní, ukážu vám jednu věc. Ukážu vám člověka, kterej nemá statisíce views, tisíce odběratelů, sponzory a neukazuje se na každý akci, kam chodíte pomalu za pytlík bonbónů. Tenhle člověk má mozek, praxi a na rozdíl od většiny vás umí mluvit jasně, stručně a dokáže předat myšlenku.

Ten člověk se jmenuje Jonáš Petřík. Nevim, kolik mu je, protože to nepíše pod každý video. Nevim, kolik vyhrál titulů, protože se tim nikde pořádně nechlubí. Ale vim, že makal a teď je tam, kde je. A své zkušenosti předává dál. Abych to ještě upřesnil – tenhle člověk cvičí a má vlastní posilovnu v Praze. Posilovnu, ne fitness centrum s nablejskanými stroji. Já vlastně ani Jonáše nechci označovat jako youtubera, protože bych ho mohl urazit.

Co vám tady chci říct. Jednu docela zásadní věc, kvůli který tohle vlastně píšu. Jonáš neříká to, co chce většina z vás slyšet. Teď to mířim na lidi, kteří cvičí nebo se o to pokouší. Říká poměrně ráznym způsobem to, jak to dneska chodí. Je konkrétní. Ukazuje příklady a možnosti. Na rozdíl od spousty youtuberů, kteří točí o fitness, vám nedává jasné postupy a jídelníčky. Neřekne vám, kolik cviků a jak udělat proto, abyste měli čtyřicet přes biceps. Neprodá vám jídelníček přes internet, aniž by vás viděl, protože ví, že to prostě nefunguje. Neřekne vám, který suplementy jsou nejlepší, jenom protože je buď prodává, nebo dostává.

Abych to celé shrnul do jedný myšlenky – ačkoliv tvoří kvalitní obsah a předává lidem svý dlouholetý zkušenosti, nemá statisíce views a tisíce odběratelů, jako spousta fitness youtuberů, kteří kolikrát opakují to, co někde slyšeli. Jonáš neříká to, co chce většina slyšet. Nemá to takovou tu hezkou omáčku okolo, není to nablýskaný, zaprodaný a komerční. Je to svý. Občas rázný a tvrdý, ale pravdivý. Není to dělaný pro masy, ačkoliv spousta z nás se snažila někdy cvičit a na podobný videa se koukala. Má to hlavu a patu, myšlenku a poselství. Jen to není tak lehce konzumentovatelný.

A ještě jedna věc. Nestojim o lidi, kteří nepřemýšlí. Prosim vás, pokud si přečtete článek, nezamyslíte se nad nim a jen do světa vytroubíte to málo, co vám z něho zůstalo v hlavě (většinou to, co nebylo vůbec podstatný), tak další už nečtěte. Tohle je můj blog, moje názory a moje myšlenky. Je to můj styl psaní. Časy, kdy jsem se snažil blogem zalíbit, jsou pryč. Pokud se vám to nelíbí, nečtěte to a už vůbec neztrácejte čas tím, abyste to komentovali. Věřim, že i vy máte svý práce dost a váš čas je drahej.

 

 

#11 Youtubeři a „pořídit“ si

Říj 15, 2015, kategorie: Internet

Youtubery asi nemusim představovat. Myslim si, že v dnešní době jsou hodně populární a zřejmě každej z nás nějakýho zná.

Co mě ale sere? Ojebávání fanoušků. Lhaní lidem, kteří youtubery dostávají tam, kde jsou. Lidem, díky kterým mají views, peníze a často přístup k něčemu, k čemu se oni, lidé „bez views“, nedostanou. To je takové to „jsem si pořídil“, „k Vánocům si nadělim“. Leda hovno. Dostanete to zadarmo, často za nepovedenou a neprofesionální reklamu. A tuhle možnost máte díky vašim odběratelům a lidem, kteří vás sledují. A těm vědomě lžete. A vy víte proč. Protože je vám blbý jim říct, že dostanete něco zadarmo, zatímco točíte videa o ničem a oni vám je žerou. Nahrabáváte si, dokud jste v kurzu, a děláte promo každý hovadině. Propagujete věci, aniž byste k nim měli nějakej vztah a často o nich vůbec nic nevíte. Každej tejden propagujete někoho jinýho, i když je to třeba konkureční firma. Zamyslete se. Děcka vyrostou a vy nebudete mít co jíst, pít a v čem chodit.

#10 Ona

Říj 11, 2015, kategorie: One and only, Život

Na tomhle blogu už jsem během jeho existence psal o spoustě lidí kolem mě. Tenhle bych rád věnoval jí. Nejen proto, že je desátý v sérii těhle postů.

Známe se už řadu let z Twitteru. A je to něco málo přes tři měsíce, co jsme se poprvé viděli osobně. Vlastně to byla úplná náhoda. A hlavně jsme ani jeden nás neměli záměr takový, že bychom se chtěli s někým více seznamovat. Ona od Pardubic, já z Prahy. Ona o řadu let mladší než já. Strávili jsme spolu a dalšími přáteli fajn večer v Berouně, ale o tom už jsem psal. A vlastně jsme ani jeden netušili, jestli z toho něco, a co, vlastně bude. Byl začátek prázdnin a ji čekaly dvě dovolené, kvůli kterým jsme se asi tři týdny neviděli. Po Berouně vlastně jen jednou, kdy jsem za ní přijel a po pár hodinách odjel.

A přesto jsem tomu dával naději. Věřil jsem tomu. Cítil jsem, že tohle je správná volba. Netlačil jsem na pilu a dal jsem tomu volný průběh. Stejně to měla i ona. A vyšlo to. Jsme od sebe přes stovku kilometrů a nebereme to jako překážku, ale jako výzvu. Protože důvěra. Jednou jsem zklamal a už to neudělám znovu. Protože ona si to nezaslouží. Mohl bych tu do detailů popisovat, jak skvělý vztah máme. Napíšu jen jedno – takový vztah, který mám já s ní, přeju i vám. Buďte šťastní, hodní jeden na druhého, upřímní, důvěřujte si a milujte se. Protože to za to stojí. Jo, a jmenuje se Klárka.

❤️ one and only

Fotka zveřejněná uživatelem @viskovaklara,

#9 Oni

Zář 30, 2015, kategorie: Život

Myslím si, že výstižnější nadpis článku jsem vymyslet nemohl. Oni. Kdo oni? Toť otázka. Ne, není o žádných hejtrech. Ty já nemám. Ty nemá ani většina těch, kteří říkají, že jim jsou hejtři jedno. Ani ti, kteří nosí nápis I love haters na čepici.

Tenhle článek je o lidech kolem mně. O lidech, kterými se obklopuji. O lidech, o kterých si myslím, že jsou dobří. Ano, dobří. Nemyslím dobří jako úspěšní. Myslím dobří jako dobří. To jsou lidé, se kterými si rozumím. Lidé, na které se mohu spolehnout. Lidé, na kterých mi záleží. Je to o všech těch lidech, kteří zvednou telefon a zavolají, i když nic nepotřebují. Takových těch lidech, kteří se zajímají o to, jak se máte, aniž by chtěli s něčím pomoct nebo půjčit peníze. Takových lidí není moc, ale jsou. Díky jim.

Za poslední asi rok jsem poznal spoustu lidí. Spousta z nich bylo z Twitteru. A kdo mě sleduje, ví, že nedávám follow všem. U mě to chvilku trvá. Nehraju na follow za follow, likes for likes a další blbosti. A víte co? Ono se to osvědčilo. Kdysi jsem napsal tweet „Co na Twitteru, to na jazyku“. A ve skutečnosti to funguje tak, že si s lidma, které sleduji, mám co říct. A o tom to je. Poznal jsem už hodně svých followers a se spoustou z nich se vídáme pravidelně a jsme kamarádi. Ano, kamarádi. To znamená, že když jim napíšu, nemusím čekat na odpověď do doby, než něco potřebují.

Vlastně mě k tomuhle „zamyšlení“ vedla víkendová návštěva u rodičů. Tam na severu. Vyvolení vědí. To máte tak. Tam přijedete a vlastně zjistíte, že tam chcípl pes. Je tam pár „mých“, na které se můžu obrátit. Ale těch je fakt jen pár. Já bych je rozdělil do pěti skupin lidí. První skupinou jsou lidi, kteří mají děti, čili je jim úplně jedno, že přijel pražák Poděs. Druhou skupinou kluci pracující ve fabrice, kteří pracují spíš o víkendu než v týdnu. Třetí skupinou jsou lenoši, kteří vám radši řeknou, jak jsou unavení a strhaní, protože oni, narozdíl od vás, pracují. Tvrdě pracují. Čtvrtou skupinou jsou lidé, kteří nemají peníze. Před výplatou, po výplatě. A pátá skupina je těch pár „mých“. To jsou ti, kteří vám zvednou telefon a řeknou, že na vás kašlou, protože stejně nikdo nikde nebude. A vy pak zjistíte, že měli pravdu. Teď se tu bavím o mých vrstevnících. Lidech, kteří se mnou chodili do školy nebo jezdili autobusem.

A pak jsou tu lidi z Twitteru. To funguje takhle. Odjíždím v neděli večer od rodičů ze severu a u Boru mě napadne zastavit se v místním skateparku, jestli tam náhodou nebude Kuba. Bez jakékoliv předchozí domluvy přijíždím ke skateparku no a kdo tam? No jasně, Kuba na svém speciálu. A tak jsme prohodili pár slov. Mezitím všichni ostatní zmizeli, začala být tma a slušná zima. Stáli jsme v té zimě asi dvě hodiny a přemýšleli, co podnikneme. Nakonec jsme nepodnikli nic, protože měl Kuba nějaké pracovní povinnosti. BTW: Lákal jsem Kubu na party a on šel radši pracovat, protože měl druhý den dopoledne odevzdat práci. Zodpovědnost. Ale o to tu nejde. Jde tu o to, že přijedete za někým, koho jste viděli tolikrát, že byste to na prstech jedné ruky spočítali, a dokážete se s ním bavit X hodin. Bavit. X hodin. A naplánovat party. To jsou ti, pro mě, dobří.

#8 Přátelství na tisíce kilometrů

Zář 10, 2015, kategorie: Život

Před rokem jsem byl první, komu řekla, že odjede do Ameriky jako Au Pair. A po roce, když se na skok vrací, jsem byl první, kdo ji přivítal doma. Pokud mě sledujete na Twitteru, mohli jste vyčíst, že dnes se vrátila houdička z Ameriky. Má úplně nejlepší kamarádka. Ano, kamarádka. Ačkoliv prý kamarádství mezi klukem a holkou neexistuje. Pak nevím, jak bychom označili ten náš vztah.

Ona tu pro mě byla a je vždy, když potřebuji. Stejně tak já pro ni. Za ten rok jsme propsali spoustu hodin. O všem. Nasloucháme jeden druhému. Radíme si. Motivujeme se. A i když ona je přes 5 000 mil daleko a já tady, vždycky mám pocit, že jsme si tak blízko. Znám ji tak moc. A až dneska jsme spočítali, že jsme se viděli jen třikrát. Ano, třikrát. Dokážeme si psát kdykoliv, o čemkoliv.

Na Instagram jsem dal kdysi fotku s popisem „Tolik zážitků, přesto jsme se viděli jen párkrát. Tolik společných zájmů a zálib. Tolik propsaných hodin. A tolik smajlíků v našich konverzacích. A ta láska k Air Maxům. S ní si můžu psát kdykoliv a očemkoliv. A pokud chcete vidět, jak se má v Americe, tak ji sledujte :-)„. Ten popis všechno vystihuje.

A ačkoliv jsme ze stejného města, města, kde jeden druhému nepřeje, já jí přeju jen to nejlepší. #thinkpositive

O životě Au Pair v Americe se můžete dočíst na jejím Travel with love blogu. Stojí to za to.