Rok 2015 v pár řádcích

Led 2, 2016, kategorie: Život

Vlastně nevím, jestli těch řádků bude pár. Ono ani není tak úplně easy shrnout celý rok tak, aby se to dalo číst. Aspoň se o to pokusím.

V lednu a únoru se asi nestalo nic zásadního. Aspoň o ničem nevím. Možná je tu jedna věc. V lednu jsem naivně, věříc v další skvělé dny, oslavil šesté výročí s mou nyní už expřítelkyní. Tohle celé pominulo v březnu, respektive někdy na přelomu února a března. Před mým svátkem. Možná se to nezdá, ale dost zásadně to ovlivnilo můj další život. Protože jsem po pěti letech bydlel sám. Úplně sám. V ten moment jsem si spoustu věcí uvědomil. Hlavně tu, že příště se musím víc snažit. Takže jsem si pobrečel (ano, i chlapi brečí) a šel dál.

V březnu se nic dalšího zásadního nedělo. Možná už jsem byl na cestě k tomu, naučit se žít sám.

Duben. V první polovině tohoto krásného měsíce jsem měl svou první autonehodu jako řidič. Křižovatka. Rána. Vystřelené airbagy. A tak. Přes mírné komplikace mi auto opravili a já můžu dál dostávat pokuty. Druhá polovina dubna bylo Holandsko. Spolu s mou milou sousedkou Džeynou jsme vyrazili poznávat krásy Amsterdamu, Rotterdamu a dalších pěkných míst. Bylo to fajn, i když to taky mohlo být o chlup lepší. Ale myslím, že jsme si to užili. V dubnu byl vlastně ještě Magnetic. Ale ten stál za hovno, takže o tom radši nic.

Květen. V první půlce května mi vrátili auto ze servisu. Vlastně mu ta bouračka prospěla, protože vypadalo ještě líp jak před ní. Konec května byl ale hodně zásadní. Po třiadvaceti letech jsem totiž konečně našel kadeřnici, která mě dokázala ostříhat tak, abych nevypadal jako vocas. Poprvé v životě mi byl chválen účes a lidi se mě ptali, kde jsem se nechal ostříhat. Cítil jsem se skvěle, i když to byla velká změna. Díky, Marti. A holky jako by na mě najednou změnily názor. Ale nasrat.

Červen. Červen bych označil jako nejzásadnější měsíc v roce. Nevím, co přesně se dělo na začátku, ale určitě vím, co se dělo na konci. 27. jsme vyrazili do Berouna. Měl to být takový malý Twitter sraz, kde jsem měl poznat další super lidi z různých částí republiky. Když jsme s Adamem, Marianou a dalšími přijeli do Berouna, mysleli jsme, že se rovnou otočíme a pojedeme domů. Chcalo. Naštěstí jsme setrvali v naší bahenní lázni a počkali na konec té apokalypsy. Všechno to začalo tak nevinně, ale ten večer jsem se zamiloval. Když se vrátíte o pár článků zpět a projedete si ty pozitivní, dozvíte se víc. Každopádně tenhle vztah na stotřicet kilometrů přetrvává a jsme nejšťastnější. Díky, Beroune a lidi tam.

Červenec. V tento letní měsíc se asi nic zásadního nedělo. Jen jsme plánovali dovolenou a snad pomalu začali věřit i tomu, že skončíme kdesi na Mácháči.

Srpen. Na Mácháči jsme neskončili a spolu s Jardou, Luckou, bábou, Káťou a další Káťou jsme vyrazili do Itálie. To je vlastně taky dost zásadní moment. Protože jsem byl po několika letech a potřetí v životě u moře. Myslím si, že to dopadlo dost dobře. Tady jsme i oslavili moje narozeniny. Díky, lidi. Jo, v srpnu jsem se vlastně málem posral při běhu do kopce. Red Bull 400 byla velká šílenost, ale chtěl bych do toho jít znovu. Tam jsem byl s Márou, takže díky, Máro.

Září. V září přiletěla houdička na pár dní z Ameriky do Prahy, takže jsme spolu strávili nějaký čas. Bylo fajn ji zase po roce vidět a být vlastně první, koho ze svých bližních po roce viděla. Díky, Veru.

Říjen. V říjnu jsme s klukama z Erem Movie vyrazili natáčet na Teniskology video pro Nike. Dopadlo to skvěle. A ten beat od Wiche? Lahoda. Díky Kubo, Márty a Tome.

Listopad. V listopadu jsme s Klárkou vyfotili naši první společnou fotku. Jo, opravdu to trvalo skoro pět měsíců. V listopadu jsem taky po několika letech redesignoval DJ Wich web.

Prosinec. To byly Vánoce a tak. Asi nic zásadního. Jo, vlastně jsem dostal své první Sneakerboots. Díky, Nike. Teď si vzpomínám, že na začátku prosince jsem poznal Klárčinu rodinu. Měl jsem z toho docela strach, ale dal jsem to na pána.

Resumé: Když na to tak zpětně koukám, tak rok 2015 byl docela zásadní a nabitý. Dost se toho posralo, ale pořád převažuje hodně toho kladného. Snad každý měsíc jsem dostal nějakou pokutu. Snad každý třetí měsíc jsem jel někam, kam jsem jet neměl (třeba na tramvajový ostrůvek). Byl jsem na Votvíráku, Hip Hop Kempu a možná jsem navštívil snad každé větší město v Čechách. Poznal jsem snad milion skvělých lidí a osobně konečně poznal lidi z Twitteru. A hlavně jsem poznal ji. Nenatočil jsem svůj první vlog, teda natočil, ale nesestříhal. Nestal jsem se jůtuberem. Hodně věcí jsem neudělal a ještě víc jsem jich možná mohl udělat lépe. Ale všechno, co se stalo, mělo smysl. Díky všem, kteří si rokem 2015 prošli se mnou. Nebýt vás, byla by to nuda.

#16 Někdo točí vlogy, já píšu blogy

Pro 27, 2015, kategorie: Život

Už je to zase přes tři týdny, co jsem nenapsal žádný post. Asi se toho stalo poměrně dost, každopádně abych to vzal nějak postupně. Vlastně ani nevím, jestli to půjde postupně.

Někdy minulý týden jsem byl s Wichem, Klárkou a Jaylorem v Pardubicích v klubu Hobe a pak v Praze v Sasazu a natočil jsem nějaké záběry. Ty by měly být do mého prvního vlogu. Jenže než já to sestříhám… Každopádně pokud chcete vědět o mém prvním vlogu jako první, sledujte mě na Youtube jako PodesCZ. Mami, budu jůtuber. Haha.

Teď jsem byl na pár dnů za rodiči na severu a snad nebyl den, kdy bych někde nebyl a nešel spát po čtvrté ranní. Jsem unavený, každopádně to bylo super. Užil jsem si to, strávil jsem pár dnů s rodinou, viděl kamarády a tak. Když bydlíte doma s rodiči a i když vás třeba prudí a štvou, važte si toho, že s nimi můžete být. Protože až se odstěhujete, budete se vídat zřídka a najednou si začnete uvědomovat, jak čas plyne a že vlastně hrozně stárnete. Rodina na prvním místě.

Ještě k tomu Hobe. Jsem blázen a rád dělám spontánní akce. Tohle byla jedna z nich. Napsal jsem klukům a jelo se. Měli jsme to dvě stě kilometrů tam a dvě stě zpět. Hrálo tam YZO a Hugo. Ale co pro mě bylo důležitější, byla tam má žena. A nebyl bych to já, kdybych jí nezatajil, že tam jedeme. A nepřekvapil ji. Takže zatímco já jsem jí psal, jak se chystám spát a jak se na ni těším v pondělí, byl jsem na cestě za ní. Byla to dlouhá cesta, ale za ten výraz v jejích očích to rozhodně stálo. Takže jak se mě včera někdo ptal u kluků na streamu, ano, najel jsem 400 km, abych ji překvapil. A udělal bych to znovu. Přijel jsem domů v šest ráno, ale usínal jsem nejšťastnější. A ona taky. Díky kluci, že jste to dali se mnou, Adame a Kozy.

A dnes je to 6 měsíců od #270615, našeho prvního shledání. 6 měsíců, kdy se probouzím s nejlepším pocitem, někdy zprávou od ní. A ještě jedna věc, na kterou se včera na streamu někdo ptal – jestli má jít do vztahu s holkou, když jsou od sebe 80 kilometrů. Je to především o možnostech a prioritách každého. Ne každý na to je a ne každý to zvládne. Ale pokud tu ta možnost je, měl by to aspoň zkusit. Za mě ano. My to máme 130 km a i když to někdy není nejlehčí a nejpříjemnější, nelituji toho, že jsem do toho šel. Žena je rodina. Na prvním místě.

A poslední věc. Kdo čte pravidelně tyhle nepravidelné posty, mohl si všimnout, že buď jsou jaksi zamilované, nebo hejtující. Je to tak. Tenhle blog opisuje můj život. Takhle žiju. Tohle se kolem mně děje. Jsem upřímný a dost často otevřený. Nemám co skrývat, za co se stydět. Neřeším cizí životy, řeším to, aby ten můj byl co nejlepší. Nemám potřebu hrát si na něco, co nejsem. A vážím si každého z vás, kdo tohle čte. Mějte vlastní názor, svůj pohled na svět. Buďte sami sebou. Jako já. A pokud už do konce roku nic nenapíšu, tak vám chci popřát jen to nejlepší do nového roku. Takové ty okecávky psát nebudu, ty stejně znáte a uslyšíte je tisíckrát. Ale možná bych vám popřál míň internetu a více reálného života. Mějte se krásně, kamarádi.

Nespolehlivost a nezodpovědnost vládne světu?

Pro 1, 2015, kategorie: Život

Jsem dochvilný. Myslím, že i spolehlivý a zodpovědný. Občas na něco zapomenu, ale to se stane každému. Ale poslední dobou jsem nasraný z toho, že se musím doprošovat. Lidé slibují, ale skutek utekl. A nejsou schopní ani napsat. Termín dokončení je cizí slovo. A aby dotyčný v nějakém rozumném termínu odepsal nebo dokonce sám napsal? Neexistuje.

Kolikrát nechápu, jak takoví lidé mohou fungovat. Mobily máme u sebe ve dne v noci, internet už je snad všude a snad každý má neomezené volání a když ne, tak esemesky ano. Takže nevím, v čem je pořád problém. Proč se musím odpovědi na otázku doprošovat. Proč musím někoho urgovat a buzerovat. Proč. Proč. Proč.

Když člověk není zodpovědný, neumí včas a zodpovědně komunikovat a celkově to nedává, neměl by to dělat. Každý na to není. Sere mě to.

#15 O čem je vlastně to dnešní blogování?

Lis 25, 2015, kategorie: Blog

Právě jsem dočetl Verčin článek a nějak na mě padla taková přemýšlecí nálada. Nevím, jak přesně se jí říká. Ale. Chtěl bych se tu v rychlosti zamyslet nad tím, co je vlastně to dnešní blogování.

Jak si můžete všimnout v levém sloupci, nějakou dobu už píšu. Pár článků už jsem napsal. Psal jsem o všem možném. Všechno to ale vykrystalizovalo v to, co je teď. Píšu tu o sobě, o svém životě, o lidech kolem mně. Z těch článků si spousta z vás dokáže představit, kdo a jaký jsem. Teď je to tam, kde jsem to chtěl mít. Po těch letech psaní, přemýšlení, a zpočátku i honění návštěvnosti.

A teď se dostaňme k podstatě mého zamyšlení. V současnosti nečtu skoro žádné blogy. A proč? Protože skoro nikdo nepíše takový blog, který bych chtěl číst. Nebo o něm nevím. Chybí v tom nějaká osobnost. Chybí v tom styl. Všechno je to stejné. Všechno to splývá. A teď si položme otázku – kolik z těch lidí, jejichž blogy čtete, skutečně znáte? Proč je čtete a co vám to přináší?

Je to zvláštní doba. Je tu nějaká komunita? Jsou ti lidé propojení? Mají se rádi? Přijde mi, že dnes je to o jakémsi nahánění lajků, předhánění se. Výsledkem toho může být jakási anketa Blogerka roku. Nemám nic proti ní. Ale kolik z těch lidí se dokáže druhému podívat do očí? Kolik z nich dokáže o druhém jen tak napsat bez vidiny čehokoliv? Dokáží se podpořit?

Článek plný otázek. Všichni by chtěli být blogery roku. Ale co je za nimi? A netýká se to jen blogování, ale i vlogování. U obojího mi většinou chybí nějaká tvář.

Přijde mi, že dneska je to všechno hrozně jednoduché a fakt jen stačí dát tomu tu tvář. Být lidský, upřímný a umět zaujmout. Já jsem před lety začínal psát na webech mých kamarádů, protože jsem neměl peníze na doménu ani hosting.

A dnes tu sedím, píšu si řádky a je mi fajn. Nemám tisíce lidí, kteří mě sledují. Ale je jich dost na to, abych měl chuť to dělat. Bez vidiny něčeho dalšího. Jsem rád za každého. Za každého, kdo to, co píšu, pochopí. Klidně mi do komentářů pošlete blogy, které čtete. Rád na ně mrknu.

A nepište mi, že hážu všechny do jednoho pytle. Mě to nezajímá.

#14 Bez nadpisu

Lis 8, 2015, kategorie: One and only, Život

Nebaví mě vymýšlet nadpisy pro tenhle typ postů.  Proto bez nadpisu. Vlastně ani nevím, o čem chci psát. Dostal jsem jen chuť něco napsat. Takže je možné, že to bude o ničem. Nevadí.

Poslední příspěvek byl před čtyřmi dny o Teniskology. Jsem rád, že se líbil. Že jste ho nečetli? Tak to napravte!

Každopádně je neděle večer a já mám super náladu. Na rozdíl od vás. Budu sice usínat sám. V prázdném bytě. Ale spokojený a šťastný. Zatímco vy budete myslet na to, že je zítra pondělí. A až zítra budete nasraně vstávat do školy nebo do práce, které vás nebaví, já budu vstávat s úsměvem a myslet na ni. A budu vědět, že ona myslí na mě. A vlastně všechno je super. V rovnováze. Mám starosti jako spousta z vás. Taky musím něco jíst a z něčeho platit nájem. Ale až ráno budu sedat do auta a vyjíždět do práce, budu vědět, že tohle všechno má smysl.

Nadávat na svět nemá smysl. Závidět nemá smysl. Trávit čas sledováním a komentováním zbytečností nemá smysl. Všechno to ve vás akorát vyvolává hněv. Važte si maličkostí, buďte spokojení a šťastní.

❤️ w/ @viskovaklara

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),