#19 Sedm let

Úno 3, 2016, kategorie: Blog

Právě jsem prodlužoval nějaké své domény a uvědomil jsem si, že už je to sedm let. Sedm let, co jsem začal psát blog na své vlastní doméně. Předtím jsem měl nějaké blogy na doménách svých kamarádů. Dokonce jsem tuhle doménu kdysi prodal. Pak propadla a znovu jsem si ji koupil.

I když píšu vcelku nepravidelně, dá se říct, že psaní blogu je jedna z mála věcí, která mi vydržela tak dlouho. Čtenost není nijak závratná, ale za tu dobu jsem na pár věcí přišel. Dokud budu psát především o sobě, moc lidí mě číst nebude. Dokud to nezačnu dělat tak, jako všichni, moc lidí mě číst nebude. Pokud čtení příspěvků na tomhle blogu zabere víc než minutu, moc lidí mě číst nebude. A mně je to vlastně jedno. Myslím, že teď je to tak, jak to má být. Své lidi si to najde.

Dal bych ruku do ohně za to, že já budu psát i v době, kdy všichni ti youtubeři, kteří jsou teď in, zjistí, že už nemají co říct a jejich život nikoho nezajímá, protože je nudný stejně jako ten můj. Když já jsem začínal, bylo tu tak dvacet blogerů. Komunita. Asi něco, jako je teď Youtube. A kdo z nich píše dnes? Pavel Králíček? Izmy? Fondil? A kdo dál? Řekl bych, že nikdo. Ale to se dostávám zase někam jinam.

Takže díky, že to čtete. Budu tu i v roce 2025, i když mi bude bude táhnout na čtyřicet. Kdo z vás teď počítá, kolik mi je? Hahaha.

#18 „Jak ses vlastně poznal s Wichem?“

Led 13, 2016, kategorie: Život

Tolikrát pokládaná otázka a snad nikdy nebyla pořádně zodpovězena. Takže tady to je.

V listopadu roku 2009 jsem založil DJ Wich fanpage. Možná právě kvůli tomu mě znáte. Někdy před tim jsem udělal web djwich.info (dnes djwich.com). Jen upozornim, že v tý době nebyly sociální sítě tak rozšířený jako dneska a dostat se k interpretovi nebylo tak easy. Každopádně v tý době Tom fungoval na Twitteru. Tady jsem ho taky začal slušně prudit, jestli by mi neposlal životopis, ze kterýho bych mohl udělat biografii na web. No, měl poslat, ale neposlal. Nakonec jsem tu biografii z poskládaných informací napsal sám.

Někdy o měsíc později, v prosinci 09, jsem se s Tomem poprvé setkal osobně. Byl jsem kurva nervózní. Měli jsme sraz v Burger Kingu v Letňanech. V tý době mi věnoval první věci do soutěže a taky kulicha s bambulema, kterýho u nás nikdo nechápal. Trendsetter. To bylo poprvý, kdy jsme se viděli osobně. Tam to začalo.

Ale co chci říct? Web i fanpage jsem začal dělat v době, kdy jsem Toma neznal. Nikdy jsem ho neviděl a nebyl jsem ani na jeho koncertě. Nebyl jsem z Prahy a nikdy jsem nevěřil tomu, že se s ním vůbec potkám. Nikdy jsem to nedělal pro peníze. Nikdy jsem to nedělal ani proto, abych Toma poznal a mohl říkat „Já se znám s Wichem“. A vždycky jsem to dělal, protože mě to bavilo. Chtěl jsem, aby se o Tomovi dozvědělo víc lidí. Aby lidi věděli, kdo je DJ Wich, potažmo Indy & Wich.

A tak je to i dodnes. Spravováním fanpage už netrávim tolik času, ale jsou další věci, který dělám a který nejsou tak vidět. A pořád to dělám, protože mě to baví. Nedělám to pro nějakou nálepku „Správce DJ Wich fanpage“, ačkoliv mě díky tomu spousta z vás zná. A ačkoliv jsme s Tomem dneska kamarádi, zůstávám nohama na zemi. Myslim si, že kdo mě zná, tak ví. Nedokázal jsem nic, co by nemohl dokázat někdo jiný. Jen jsem si šel za svým, ačkoliv to byl „jen web“. Chtěl jsem tomu dát maximum. A to se snažim dodnes.

Vážim si toho. Vážim si toho všeho, čemu se mi díky Tomovi dostalo. A že toho bylo. Veni, Vidi, Wich.

Víc jak 3 roky zpět s @djwich

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),

#17 Není lehké cesty

Led 10, 2016, kategorie: One and only, Život

Každý pátek po práci a každá neděle odpoledne mají prakticky stejný scénář. V pátek ji, těšíc se na ni celý týden, vyzvedávám. A v neděli odvážím na nádraží. A ačkoliv už to nějakou dobu trvá, pořád jsme si na to nezvykli. Vlastně zvykli. Jen to není tak easy.

Podruhé v životě jsem šel do vztahu na dálku. Podruhé v životě je to 130 km. A podruhé v životě toho nelituji. Neříkám, že bych s ní nechtěl být více, častěji, pořád. Jen vím, že to nejde. A vím, že to přijde. Nikdy jsem nedostal nic zadarmo a často jsem pro to, co jsem chtěl, musel vynaložit hodně sil. Ani teď tomu není jinak. Ale má to tak být. Nečekám nic, od nikoho, zadarmo. Nevidíme se tolik, kolik bychom chtěli. O to víc se na sebe ale těšíme. O to víc si vážíme každého okamžiku, kdy spolu můžeme být. O to míň blbostí chceme řešit.

Na rozdíl od spousty párů, které spolu mohou být „lusknutím prstu“ si mnohem víc důvěřujeme. Nemáme zkrátka tolik času, abychom řešili hlouposti. A to ty páry ano. Často končí po pár měsících. Aniž by se pořádně poznaly, už se k sobě stěhují a plánují budoucnost. A až pak zjišťují, že každý je úplně jiný. Pozdě.

Ale co tím chci říct? Že není lehké cesty. Nebylo, není a nebude. Nikdy a v ničem. Jestli čekáte, že dostanete něco zadarmo, mýlíte se. A je úplně jedno, jestli jde o vztah. Platí to ve všem. Snažte se, budujte, tvořte. A že to někdy nepřijde hned? To je pravda. A že to někdy nepřijde vůbec? I to je pravda. I cesta může být cíl.

Rok 2015 v pár řádcích

Led 2, 2016, kategorie: Život

Vlastně nevím, jestli těch řádků bude pár. Ono ani není tak úplně easy shrnout celý rok tak, aby se to dalo číst. Aspoň se o to pokusím.

V lednu a únoru se asi nestalo nic zásadního. Aspoň o ničem nevím. Možná je tu jedna věc. V lednu jsem naivně, věříc v další skvělé dny, oslavil šesté výročí s mou nyní už expřítelkyní. Tohle celé pominulo v březnu, respektive někdy na přelomu února a března. Před mým svátkem. Možná se to nezdá, ale dost zásadně to ovlivnilo můj další život. Protože jsem po pěti letech bydlel sám. Úplně sám. V ten moment jsem si spoustu věcí uvědomil. Hlavně tu, že příště se musím víc snažit. Takže jsem si pobrečel (ano, i chlapi brečí) a šel dál.

V březnu se nic dalšího zásadního nedělo. Možná už jsem byl na cestě k tomu, naučit se žít sám.

Duben. V první polovině tohoto krásného měsíce jsem měl svou první autonehodu jako řidič. Křižovatka. Rána. Vystřelené airbagy. A tak. Přes mírné komplikace mi auto opravili a já můžu dál dostávat pokuty. Druhá polovina dubna bylo Holandsko. Spolu s mou milou sousedkou Džeynou jsme vyrazili poznávat krásy Amsterdamu, Rotterdamu a dalších pěkných míst. Bylo to fajn, i když to taky mohlo být o chlup lepší. Ale myslím, že jsme si to užili. V dubnu byl vlastně ještě Magnetic. Ale ten stál za hovno, takže o tom radši nic.

Květen. V první půlce května mi vrátili auto ze servisu. Vlastně mu ta bouračka prospěla, protože vypadalo ještě líp jak před ní. Konec května byl ale hodně zásadní. Po třiadvaceti letech jsem totiž konečně našel kadeřnici, která mě dokázala ostříhat tak, abych nevypadal jako vocas. Poprvé v životě mi byl chválen účes a lidi se mě ptali, kde jsem se nechal ostříhat. Cítil jsem se skvěle, i když to byla velká změna. Díky, Marti. A holky jako by na mě najednou změnily názor. Ale nasrat.

Červen. Červen bych označil jako nejzásadnější měsíc v roce. Nevím, co přesně se dělo na začátku, ale určitě vím, co se dělo na konci. 27. jsme vyrazili do Berouna. Měl to být takový malý Twitter sraz, kde jsem měl poznat další super lidi z různých částí republiky. Když jsme s Adamem, Marianou a dalšími přijeli do Berouna, mysleli jsme, že se rovnou otočíme a pojedeme domů. Chcalo. Naštěstí jsme setrvali v naší bahenní lázni a počkali na konec té apokalypsy. Všechno to začalo tak nevinně, ale ten večer jsem se zamiloval. Když se vrátíte o pár článků zpět a projedete si ty pozitivní, dozvíte se víc. Každopádně tenhle vztah na stotřicet kilometrů přetrvává a jsme nejšťastnější. Díky, Beroune a lidi tam.

Červenec. V tento letní měsíc se asi nic zásadního nedělo. Jen jsme plánovali dovolenou a snad pomalu začali věřit i tomu, že skončíme kdesi na Mácháči.

Srpen. Na Mácháči jsme neskončili a spolu s Jardou, Luckou, bábou, Káťou a další Káťou jsme vyrazili do Itálie. To je vlastně taky dost zásadní moment. Protože jsem byl po několika letech a potřetí v životě u moře. Myslím si, že to dopadlo dost dobře. Tady jsme i oslavili moje narozeniny. Díky, lidi. Jo, v srpnu jsem se vlastně málem posral při běhu do kopce. Red Bull 400 byla velká šílenost, ale chtěl bych do toho jít znovu. Tam jsem byl s Márou, takže díky, Máro.

Září. V září přiletěla houdička na pár dní z Ameriky do Prahy, takže jsme spolu strávili nějaký čas. Bylo fajn ji zase po roce vidět a být vlastně první, koho ze svých bližních po roce viděla. Díky, Veru.

Říjen. V říjnu jsme s klukama z Erem Movie vyrazili natáčet na Teniskology video pro Nike. Dopadlo to skvěle. A ten beat od Wiche? Lahoda. Díky Kubo, Márty a Tome.

Listopad. V listopadu jsme s Klárkou vyfotili naši první společnou fotku. Jo, opravdu to trvalo skoro pět měsíců. V listopadu jsem taky po několika letech redesignoval DJ Wich web.

Prosinec. To byly Vánoce a tak. Asi nic zásadního. Jo, vlastně jsem dostal své první Sneakerboots. Díky, Nike. Teď si vzpomínám, že na začátku prosince jsem poznal Klárčinu rodinu. Měl jsem z toho docela strach, ale dal jsem to na pána.

Resumé: Když na to tak zpětně koukám, tak rok 2015 byl docela zásadní a nabitý. Dost se toho posralo, ale pořád převažuje hodně toho kladného. Snad každý měsíc jsem dostal nějakou pokutu. Snad každý třetí měsíc jsem jel někam, kam jsem jet neměl (třeba na tramvajový ostrůvek). Byl jsem na Votvíráku, Hip Hop Kempu a možná jsem navštívil snad každé větší město v Čechách. Poznal jsem snad milion skvělých lidí a osobně konečně poznal lidi z Twitteru. A hlavně jsem poznal ji. Nenatočil jsem svůj první vlog, teda natočil, ale nesestříhal. Nestal jsem se jůtuberem. Hodně věcí jsem neudělal a ještě víc jsem jich možná mohl udělat lépe. Ale všechno, co se stalo, mělo smysl. Díky všem, kteří si rokem 2015 prošli se mnou. Nebýt vás, byla by to nuda.

#16 Někdo točí vlogy, já píšu blogy

Pro 27, 2015, kategorie: Život

Už je to zase přes tři týdny, co jsem nenapsal žádný post. Asi se toho stalo poměrně dost, každopádně abych to vzal nějak postupně. Vlastně ani nevím, jestli to půjde postupně.

Někdy minulý týden jsem byl s Wichem, Klárkou a Jaylorem v Pardubicích v klubu Hobe a pak v Praze v Sasazu a natočil jsem nějaké záběry. Ty by měly být do mého prvního vlogu. Jenže než já to sestříhám… Každopádně pokud chcete vědět o mém prvním vlogu jako první, sledujte mě na Youtube jako PodesCZ. Mami, budu jůtuber. Haha.

Teď jsem byl na pár dnů za rodiči na severu a snad nebyl den, kdy bych někde nebyl a nešel spát po čtvrté ranní. Jsem unavený, každopádně to bylo super. Užil jsem si to, strávil jsem pár dnů s rodinou, viděl kamarády a tak. Když bydlíte doma s rodiči a i když vás třeba prudí a štvou, važte si toho, že s nimi můžete být. Protože až se odstěhujete, budete se vídat zřídka a najednou si začnete uvědomovat, jak čas plyne a že vlastně hrozně stárnete. Rodina na prvním místě.

Ještě k tomu Hobe. Jsem blázen a rád dělám spontánní akce. Tohle byla jedna z nich. Napsal jsem klukům a jelo se. Měli jsme to dvě stě kilometrů tam a dvě stě zpět. Hrálo tam YZO a Hugo. Ale co pro mě bylo důležitější, byla tam má žena. A nebyl bych to já, kdybych jí nezatajil, že tam jedeme. A nepřekvapil ji. Takže zatímco já jsem jí psal, jak se chystám spát a jak se na ni těším v pondělí, byl jsem na cestě za ní. Byla to dlouhá cesta, ale za ten výraz v jejích očích to rozhodně stálo. Takže jak se mě včera někdo ptal u kluků na streamu, ano, najel jsem 400 km, abych ji překvapil. A udělal bych to znovu. Přijel jsem domů v šest ráno, ale usínal jsem nejšťastnější. A ona taky. Díky kluci, že jste to dali se mnou, Adame a Kozy.

A dnes je to 6 měsíců od #270615, našeho prvního shledání. 6 měsíců, kdy se probouzím s nejlepším pocitem, někdy zprávou od ní. A ještě jedna věc, na kterou se včera na streamu někdo ptal – jestli má jít do vztahu s holkou, když jsou od sebe 80 kilometrů. Je to především o možnostech a prioritách každého. Ne každý na to je a ne každý to zvládne. Ale pokud tu ta možnost je, měl by to aspoň zkusit. Za mě ano. My to máme 130 km a i když to někdy není nejlehčí a nejpříjemnější, nelituji toho, že jsem do toho šel. Žena je rodina. Na prvním místě.

A poslední věc. Kdo čte pravidelně tyhle nepravidelné posty, mohl si všimnout, že buď jsou jaksi zamilované, nebo hejtující. Je to tak. Tenhle blog opisuje můj život. Takhle žiju. Tohle se kolem mně děje. Jsem upřímný a dost často otevřený. Nemám co skrývat, za co se stydět. Neřeším cizí životy, řeším to, aby ten můj byl co nejlepší. Nemám potřebu hrát si na něco, co nejsem. A vážím si každého z vás, kdo tohle čte. Mějte vlastní názor, svůj pohled na svět. Buďte sami sebou. Jako já. A pokud už do konce roku nic nenapíšu, tak vám chci popřát jen to nejlepší do nového roku. Takové ty okecávky psát nebudu, ty stejně znáte a uslyšíte je tisíckrát. Ale možná bych vám popřál míň internetu a více reálného života. Mějte se krásně, kamarádi.