#23 Pár viet…

Zář 4, 2016, kategorie: Život

Už jsou to zase dva měsíce, co jsem nic nenapsal. Měl bych se stydět. Vlastně neměl. Takže takové mé retrospekce…

Teď si uvědomuju, že už jsem vlastně zapomněl, co jsem chtěl napsat. Jedna událost tu ale přece je. A to naše společná dovolená. Naše první společná dovolená. Mé potřetí v životě u moře. Mé podruhé v letadle. A mé poprvé s ní.

Původně jsem chtěl jet do Itálie, autem, ve více lidech. Nakonec z toho bylo Řecko, letecky, ve dvou. O to víc jsme si to ale užili, závislí sami na sobě. Vlastně ne tak úplně. Protože po příletu na Krétu jsme hned v autobuse, který nás měl odvézt na hotel, poznali skvělý bár. Ivanku a Kubu. Z Karlových Varů. Sedli jsme si. Navíc jsme byli na stejném hotelu, takže jsme ten týden trávili více-méně společně.

Už dlouho jsem si tahle s nikým nerozuměl. Už dlouho jsem nepoznal takhle fajn lidi s tak dobrým srdcem. Jeden den jsme si společně půjčili Mini Cooper a vyrazili vstříc nejjižnějšímu městu Evropy. V ten moment jsem si uvědomil, že jet někam na dovolenou není jen hotel, moře a bazén, ale že se z toho dá vytřískat mnohem víc. Mnohem, mnohem víc. Takže jsme celý den jezdili po ostrově, poslouchali rap a objevovali krásy Kréty. A bylo to skvělé. Asi to nejlepší, co jsem na dovolené kdy zažil. Ta svoboda. Ta příroda. To moře. A k tomu všemu skvělí lidé a má milující holka.

Dneska takhle #burantrip #kreta #cabrio

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),

Nejlepší dovolená ❤️

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),

Kromě spousty opuštěných domů je v Řecku taky spousta vraků. Tak proč neposedět.

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),

Uteklo to a už je to skoro měsíc, co jsme se vrátili. Zpět do reality, ke každodenním povinnostem. Každopádně jsme byli spolu až do minulé středy, kdy Klárce končily prázdniny. Takže teď nás čeká takové to těžší období, kdy chceme, ale nemůžeme. Být spolu. Budeme žít z víkendu na víkend a těšit se, až tohle skončí. Protože to jednou skončí. Asi nemá cenu tu psát víc, protože kdo si tím neprošel, ten to nepochopí. A kdo prošel, no to je jedno.

Jo a teď jsem se zase vrátil k běhu. Nevím, co mě to popadne vždycky před zimou. Asi to, že přes léto vždycky nakynu. Každopádně můžete sledovat můj běžecký Instagam @podesnenibezec. Každý like je pro mě důvod, proč se dokopad jít běhat. Jednou toho třeba bude něco víc.

#podesnenibezec #myjsmebezci #nikeplus

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),

Takže asi tak. Tohle je mých pár viet… Už si uvědomuji, proč jsem ty dva měsíce nic nenapsal. Protože jsem si užíval chvíle s ní. Mějte se skvěle.

#22 27-06-15

Čvn 27, 2016, kategorie: Život

Nadpis dost podobný tomu loňskému, jen s jednou dvojkou navíc. Dnes je pondělí, loni to byla sobota. Teď sedím sám v bytě, loni jsem touhle dobou seděl se skvělými lidmi v Berouně a čekal nás skvělý večer.

Touhle dobou přesně před rokem jsem poznal tu, o které jsem tu už pár článků napsal. Tu, kvůli které už jsem udělal pár šíleností, jen proto, abych ji překvapil a byl s ní. Tu, se kterou už si rok před spaním posílám poslední zprávy a tu, jejíž zprávy mě budí. Tu, kvůli které pro mě pátek neznamená jen dnem před víkendem, kdy nebudu muset do práce. Tu, kvůli které jsem si uvědomil, že vlakové nádraží není vůbec veselým místem a každou neděli na něm potkáváme lidi se stejným osudem. Tu, se kterou je každé nedělení procházení Prahou tak veselé a jiné. Tu, které jsem ukázal místa, o kterých nevěděla. Tu, díky které jsem pochopil, co znamená být na stejné vlně. Tu, která dokáže přecházet moje debilní výlevy, i když se kolikrát divím, že je ještě se mnou. Tu, které jsem bohužel několikrát ublížil a ona stejně našla chuť a sílu jít se mnou dál. Tu, jejíž úsměv je pro mě to nejcennější a bez něhož by nebyl ten můj. Tu, která mě každý den dokáže milovat o něco víc než včera. Tu, která by pro mě umřela.

Ten rok byl nabitý a plný úplně všechno. Jednou jsme byli nahoře, jednou dole. Ale vždycky jsme v tom byli spolu. Ani jednou jsme se jeden ke druhému neotočili zády a neřekli si, že nám to za to nestojí. Někdy to není úplně lehké a ne každý nám to přeje a přál. Některé chvíle bych nejradši vymazal, jiné klidně prožil znovu, ale nic bych neměnil. Všechno, co se stalo, vedlo k tomu, jaké to je teď. A když máte 100% důvěru k tak krásné ženě, která je 130 km daleko, i přesto, že víte, kdo všechno jí psal, máte všechno. Nejkrásnější žena s největším srdcem. Každý den si víc a víc vážím to, že ji mám. Každý den víc a víc žiju jen pro ni. Děkuju, děkuju, děkuju. Tobě, Klárko.

Cl5Oh8XWkAAgrZg

#21 Moment překvapení

Kvě 26, 2016, kategorie: Život

Haha, chtěl jsem začít článek tím, že je to už skoro měsíc, co jsem nic nenapsal. A koukám, že už jsou to skoro dva měsíce. A z devíti je jedenáct.

Vím, o čem chci psát, ale nevím, jak začít. Nadpis dnešního příspěvku je Moment překvapení. Miluju ten pocit, kdy udělám něco, co nečeká. Kdy se prostě někde objevím a vím, že v ten moment nejde o to, čím jsem přijel, co mám na sobě nebo co jsem jí přivezl, ale o mě. O to, že tam jsem. I když jsem tam neměl být. A včera jsem to udělal znovu. A i když tušila, vlastně vůbec nevěděla. Celý den jsem musel lhát. Ale zrovna jsme s Adamem řešili, že když je to lež pro dobrou věc, tak to vlastně není lež.

Člověk stráví několik hodin v autě, najede pár stovek kilometrů, a to všechno jen pro to jedno. Dělám to, protože můžu. Protože vím, že ona si to zaslouží. A že si toho váží. Objevím se tam a v ten moment je vlastně všechno v pořádku. V ten moment člověk neřeší, že se vidíme dva dny v týdnu. Ani to, že jsme od sebe 130 km. I když vím, že jsem asi jeden z deseti. A že jeden z dvaceti lidí by o tom takhle napsal. A jeden z třiceti lidí by do toho dal aspoň trochu emocí, aspoň trochu sebe.

A i když se každý den vracím do prázdného bytu, stojí mi to za to.

A než jsme s Adamem vešli dovnitř, zeptali jsme se, jestli bude brečet. A brečela.

IMG_2642

#20 Devět

Bře 28, 2016, kategorie: One and only, Život

Ukončujeme druhou desítku těhle nepravidelných postů. Těch postů o mém životě a tom, co se kolem mě děje a co mě aktuálně zajímá a nezajímá.

A tenhle post bude zase trochu sentimentální. Nic nového u mě na blogu.

Devět. Devět měsíců. To je 274 dnů. 6 576 hodin. 394 560 minut. 23 673 600 sekund. Takhle dlouho trvá náš vztah. Vím, že bych se tu mohl rozepisovat o všem možném a nemožném. Ale to, co jsem chtěl napsat, jsem už napsal v předchozích postech. A to, co jsem nechtěl napsat, jsem řekl jí osobně.

Dneska je sice pondělí, ale já mám vlastně takovou malou neděli. Neděli nemá spousta lidí ráda. Někdo kvůli škole, jiný kvůli práci. Já kvůli tomu, že končí to, na co se oba celý týden těšíme. Z těch 274 dnů jsme společně netrávili ani polovinu. To je úděl toho, když je každý z jiného města. Taková ta bariéra, ale ne nepřekonatelná. S tím do toho člověk jde, i když se s tím vyrovnává. A někdy to jde líp, jindy zase hůř. A dnešek byl ten den, kdy to šlo hůř.

Odpočítáváme dny do dne, kdy spolu budeme moct být déle. A ten den jednou přijde.

Tuhle fotku sem dávám navzdory tomu, že si nepřála, abych ji někam dával. A proč? Protože dokonale zachycuje to, proč právě ona.

Cei4yqnWQAA9a5g

#19 Sedm let

Úno 3, 2016, kategorie: Blog

Právě jsem prodlužoval nějaké své domény a uvědomil jsem si, že už je to sedm let. Sedm let, co jsem začal psát blog na své vlastní doméně. Předtím jsem měl nějaké blogy na doménách svých kamarádů. Dokonce jsem tuhle doménu kdysi prodal. Pak propadla a znovu jsem si ji koupil.

I když píšu vcelku nepravidelně, dá se říct, že psaní blogu je jedna z mála věcí, která mi vydržela tak dlouho. Čtenost není nijak závratná, ale za tu dobu jsem na pár věcí přišel. Dokud budu psát především o sobě, moc lidí mě číst nebude. Dokud to nezačnu dělat tak, jako všichni, moc lidí mě číst nebude. Pokud čtení příspěvků na tomhle blogu zabere víc než minutu, moc lidí mě číst nebude. A mně je to vlastně jedno. Myslím, že teď je to tak, jak to má být. Své lidi si to najde.

Dal bych ruku do ohně za to, že já budu psát i v době, kdy všichni ti youtubeři, kteří jsou teď in, zjistí, že už nemají co říct a jejich život nikoho nezajímá, protože je nudný stejně jako ten můj. Když já jsem začínal, bylo tu tak dvacet blogerů. Komunita. Asi něco, jako je teď Youtube. A kdo z nich píše dnes? Pavel Králíček? Izmy? Fondil? A kdo dál? Řekl bych, že nikdo. Ale to se dostávám zase někam jinam.

Takže díky, že to čtete. Budu tu i v roce 2025, i když mi bude bude táhnout na čtyřicet. Kdo z vás teď počítá, kolik mi je? Hahaha.