Měsíční archivy: Prosinec 2015

#16 Někdo točí vlogy, já píšu blogy

Už je to zase přes tři týdny, co jsem nenapsal žádný post. Asi se toho stalo poměrně dost, každopádně abych to vzal nějak postupně. Vlastně ani nevím, jestli to půjde postupně.

Někdy minulý týden jsem byl s Wichem, Klárkou a Jaylorem v Pardubicích v klubu Hobe a pak v Praze v Sasazu a natočil jsem nějaké záběry. Ty by měly být do mého prvního vlogu. Jenže než já to sestříhám… Každopádně pokud chcete vědět o mém prvním vlogu jako první, sledujte mě na Youtube jako PodesCZ. Mami, budu jůtuber. Haha.

Teď jsem byl na pár dnů za rodiči na severu a snad nebyl den, kdy bych někde nebyl a nešel spát po čtvrté ranní. Jsem unavený, každopádně to bylo super. Užil jsem si to, strávil jsem pár dnů s rodinou, viděl kamarády a tak. Když bydlíte doma s rodiči a i když vás třeba prudí a štvou, važte si toho, že s nimi můžete být. Protože až se odstěhujete, budete se vídat zřídka a najednou si začnete uvědomovat, jak čas plyne a že vlastně hrozně stárnete. Rodina na prvním místě.

Ještě k tomu Hobe. Jsem blázen a rád dělám spontánní akce. Tohle byla jedna z nich. Napsal jsem klukům a jelo se. Měli jsme to dvě stě kilometrů tam a dvě stě zpět. Hrálo tam YZO a Hugo. Ale co pro mě bylo důležitější, byla tam má žena. A nebyl bych to já, kdybych jí nezatajil, že tam jedeme. A nepřekvapil ji. Takže zatímco já jsem jí psal, jak se chystám spát a jak se na ni těším v pondělí, byl jsem na cestě za ní. Byla to dlouhá cesta, ale za ten výraz v jejích očích to rozhodně stálo. Takže jak se mě včera někdo ptal u kluků na streamu, ano, najel jsem 400 km, abych ji překvapil. A udělal bych to znovu. Přijel jsem domů v šest ráno, ale usínal jsem nejšťastnější. A ona taky. Díky kluci, že jste to dali se mnou, Adame a Kozy.

A dnes je to 6 měsíců od #270615, našeho prvního shledání. 6 měsíců, kdy se probouzím s nejlepším pocitem, někdy zprávou od ní. A ještě jedna věc, na kterou se včera na streamu někdo ptal – jestli má jít do vztahu s holkou, když jsou od sebe 80 kilometrů. Je to především o možnostech a prioritách každého. Ne každý na to je a ne každý to zvládne. Ale pokud tu ta možnost je, měl by to aspoň zkusit. Za mě ano. My to máme 130 km a i když to někdy není nejlehčí a nejpříjemnější, nelituji toho, že jsem do toho šel. Žena je rodina. Na prvním místě.

A poslední věc. Kdo čte pravidelně tyhle nepravidelné posty, mohl si všimnout, že buď jsou jaksi zamilované, nebo hejtující. Je to tak. Tenhle blog opisuje můj život. Takhle žiju. Tohle se kolem mně děje. Jsem upřímný a dost často otevřený. Nemám co skrývat, za co se stydět. Neřeším cizí životy, řeším to, aby ten můj byl co nejlepší. Nemám potřebu hrát si na něco, co nejsem. A vážím si každého z vás, kdo tohle čte. Mějte vlastní názor, svůj pohled na svět. Buďte sami sebou. Jako já. A pokud už do konce roku nic nenapíšu, tak vám chci popřát jen to nejlepší do nového roku. Takové ty okecávky psát nebudu, ty stejně znáte a uslyšíte je tisíckrát. Ale možná bych vám popřál míň internetu a více reálného života. Mějte se krásně, kamarádi.

Nespolehlivost a nezodpovědnost vládne světu?

Jsem dochvilný. Myslím, že i spolehlivý a zodpovědný. Občas na něco zapomenu, ale to se stane každému. Ale poslední dobou jsem nasraný z toho, že se musím doprošovat. Lidé slibují, ale skutek utekl. A nejsou schopní ani napsat. Termín dokončení je cizí slovo. A aby dotyčný v nějakém rozumném termínu odepsal nebo dokonce sám napsal? Neexistuje.

Kolikrát nechápu, jak takoví lidé mohou fungovat. Mobily máme u sebe ve dne v noci, internet už je snad všude a snad každý má neomezené volání a když ne, tak esemesky ano. Takže nevím, v čem je pořád problém. Proč se musím odpovědi na otázku doprošovat. Proč musím někoho urgovat a buzerovat. Proč. Proč. Proč.

Když člověk není zodpovědný, neumí včas a zodpovědně komunikovat a celkově to nedává, neměl by to dělat. Každý na to není. Sere mě to.