Měsíční archivy: Září 2015

#9 Oni

Myslím si, že výstižnější nadpis článku jsem vymyslet nemohl. Oni. Kdo oni? Toť otázka. Ne, není o žádných hejtrech. Ty já nemám. Ty nemá ani většina těch, kteří říkají, že jim jsou hejtři jedno. Ani ti, kteří nosí nápis I love haters na čepici.

Tenhle článek je o lidech kolem mně. O lidech, kterými se obklopuji. O lidech, o kterých si myslím, že jsou dobří. Ano, dobří. Nemyslím dobří jako úspěšní. Myslím dobří jako dobří. To jsou lidé, se kterými si rozumím. Lidé, na které se mohu spolehnout. Lidé, na kterých mi záleží. Je to o všech těch lidech, kteří zvednou telefon a zavolají, i když nic nepotřebují. Takových těch lidech, kteří se zajímají o to, jak se máte, aniž by chtěli s něčím pomoct nebo půjčit peníze. Takových lidí není moc, ale jsou. Díky jim.

Za poslední asi rok jsem poznal spoustu lidí. Spousta z nich bylo z Twitteru. A kdo mě sleduje, ví, že nedávám follow všem. U mě to chvilku trvá. Nehraju na follow za follow, likes for likes a další blbosti. A víte co? Ono se to osvědčilo. Kdysi jsem napsal tweet „Co na Twitteru, to na jazyku“. A ve skutečnosti to funguje tak, že si s lidma, které sleduji, mám co říct. A o tom to je. Poznal jsem už hodně svých followers a se spoustou z nich se vídáme pravidelně a jsme kamarádi. Ano, kamarádi. To znamená, že když jim napíšu, nemusím čekat na odpověď do doby, než něco potřebují.

Vlastně mě k tomuhle „zamyšlení“ vedla víkendová návštěva u rodičů. Tam na severu. Vyvolení vědí. To máte tak. Tam přijedete a vlastně zjistíte, že tam chcípl pes. Je tam pár „mých“, na které se můžu obrátit. Ale těch je fakt jen pár. Já bych je rozdělil do pěti skupin lidí. První skupinou jsou lidi, kteří mají děti, čili je jim úplně jedno, že přijel pražák Poděs. Druhou skupinou kluci pracující ve fabrice, kteří pracují spíš o víkendu než v týdnu. Třetí skupinou jsou lenoši, kteří vám radši řeknou, jak jsou unavení a strhaní, protože oni, narozdíl od vás, pracují. Tvrdě pracují. Čtvrtou skupinou jsou lidé, kteří nemají peníze. Před výplatou, po výplatě. A pátá skupina je těch pár „mých“. To jsou ti, kteří vám zvednou telefon a řeknou, že na vás kašlou, protože stejně nikdo nikde nebude. A vy pak zjistíte, že měli pravdu. Teď se tu bavím o mých vrstevnících. Lidech, kteří se mnou chodili do školy nebo jezdili autobusem.

A pak jsou tu lidi z Twitteru. To funguje takhle. Odjíždím v neděli večer od rodičů ze severu a u Boru mě napadne zastavit se v místním skateparku, jestli tam náhodou nebude Kuba. Bez jakékoliv předchozí domluvy přijíždím ke skateparku no a kdo tam? No jasně, Kuba na svém speciálu. A tak jsme prohodili pár slov. Mezitím všichni ostatní zmizeli, začala být tma a slušná zima. Stáli jsme v té zimě asi dvě hodiny a přemýšleli, co podnikneme. Nakonec jsme nepodnikli nic, protože měl Kuba nějaké pracovní povinnosti. BTW: Lákal jsem Kubu na party a on šel radši pracovat, protože měl druhý den dopoledne odevzdat práci. Zodpovědnost. Ale o to tu nejde. Jde tu o to, že přijedete za někým, koho jste viděli tolikrát, že byste to na prstech jedné ruky spočítali, a dokážete se s ním bavit X hodin. Bavit. X hodin. A naplánovat party. To jsou ti, pro mě, dobří.

#8 Přátelství na tisíce kilometrů

Před rokem jsem byl první, komu řekla, že odjede do Ameriky jako Au Pair. A po roce, když se na skok vrací, jsem byl první, kdo ji přivítal doma. Pokud mě sledujete na Twitteru, mohli jste vyčíst, že dnes se vrátila houdička z Ameriky. Má úplně nejlepší kamarádka. Ano, kamarádka. Ačkoliv prý kamarádství mezi klukem a holkou neexistuje. Pak nevím, jak bychom označili ten náš vztah.

Ona tu pro mě byla a je vždy, když potřebuji. Stejně tak já pro ni. Za ten rok jsme propsali spoustu hodin. O všem. Nasloucháme jeden druhému. Radíme si. Motivujeme se. A i když ona je přes 5 000 mil daleko a já tady, vždycky mám pocit, že jsme si tak blízko. Znám ji tak moc. A až dneska jsme spočítali, že jsme se viděli jen třikrát. Ano, třikrát. Dokážeme si psát kdykoliv, o čemkoliv.

Na Instagram jsem dal kdysi fotku s popisem „Tolik zážitků, přesto jsme se viděli jen párkrát. Tolik společných zájmů a zálib. Tolik propsaných hodin. A tolik smajlíků v našich konverzacích. A ta láska k Air Maxům. S ní si můžu psát kdykoliv a očemkoliv. A pokud chcete vidět, jak se má v Americe, tak ji sledujte :-)„. Ten popis všechno vystihuje.

A ačkoliv jsme ze stejného města, města, kde jeden druhému nepřeje, já jí přeju jen to nejlepší. #thinkpositive

O životě Au Pair v Americe se můžete dočíst na jejím Travel with love blogu. Stojí to za to.