#21 Moment překvapení

Kvě 26, 2016, kategorie: Život

Haha, chtěl jsem začít článek tím, že je to už skoro měsíc, co jsem nic nenapsal. A koukám, že už jsou to skoro dva měsíce. A z devíti je jedenáct.

Vím, o čem chci psát, ale nevím, jak začít. Nadpis dnešního příspěvku je Moment překvapení. Miluju ten pocit, kdy udělám něco, co nečeká. Kdy se prostě někde objevím a vím, že v ten moment nejde o to, čím jsem přijel, co mám na sobě nebo co jsem jí přivezl, ale o mě. O to, že tam jsem. I když jsem tam neměl být. A včera jsem to udělal znovu. A i když tušila, vlastně vůbec nevěděla. Celý den jsem musel lhát. Ale zrovna jsme s Adamem řešili, že když je to lež pro dobrou věc, tak to vlastně není lež.

Člověk stráví několik hodin v autě, najede pár stovek kilometrů, a to všechno jen pro to jedno. Dělám to, protože můžu. Protože vím, že ona si to zaslouží. A že si toho váží. Objevím se tam a v ten moment je vlastně všechno v pořádku. V ten moment člověk neřeší, že se vidíme dva dny v týdnu. Ani to, že jsme od sebe 130 km. I když vím, že jsem asi jeden z deseti. A že jeden z dvaceti lidí by o tom takhle napsal. A jeden z třiceti lidí by do toho dal aspoň trochu emocí, aspoň trochu sebe.

A i když se každý den vracím do prázdného bytu, stojí mi to za to.

A než jsme s Adamem vešli dovnitř, zeptali jsme se, jestli bude brečet. A brečela.

IMG_2642

#20 Devět

Bře 28, 2016, kategorie: One and only, Život

Ukončujeme druhou desítku těhle nepravidelných postů. Těch postů o mém životě a tom, co se kolem mě děje a co mě aktuálně zajímá a nezajímá.

A tenhle post bude zase trochu sentimentální. Nic nového u mě na blogu.

Devět. Devět měsíců. To je 274 dnů. 6 576 hodin. 394 560 minut. 23 673 600 sekund. Takhle dlouho trvá náš vztah. Vím, že bych se tu mohl rozepisovat o všem možném a nemožném. Ale to, co jsem chtěl napsat, jsem už napsal v předchozích postech. A to, co jsem nechtěl napsat, jsem řekl jí osobně.

Dneska je sice pondělí, ale já mám vlastně takovou malou neděli. Neděli nemá spousta lidí ráda. Někdo kvůli škole, jiný kvůli práci. Já kvůli tomu, že končí to, na co se oba celý týden těšíme. Z těch 274 dnů jsme společně netrávili ani polovinu. To je úděl toho, když je každý z jiného města. Taková ta bariéra, ale ne nepřekonatelná. S tím do toho člověk jde, i když se s tím vyrovnává. A někdy to jde líp, jindy zase hůř. A dnešek byl ten den, kdy to šlo hůř.

Odpočítáváme dny do dne, kdy spolu budeme moct být déle. A ten den jednou přijde.

Tuhle fotku sem dávám navzdory tomu, že si nepřála, abych ji někam dával. A proč? Protože dokonale zachycuje to, proč právě ona.

Cei4yqnWQAA9a5g

#19 Sedm let

Úno 3, 2016, kategorie: Blog

Právě jsem prodlužoval nějaké své domény a uvědomil jsem si, že už je to sedm let. Sedm let, co jsem začal psát blog na své vlastní doméně. Předtím jsem měl nějaké blogy na doménách svých kamarádů. Dokonce jsem tuhle doménu kdysi prodal. Pak propadla a znovu jsem si ji koupil.

I když píšu vcelku nepravidelně, dá se říct, že psaní blogu je jedna z mála věcí, která mi vydržela tak dlouho. Čtenost není nijak závratná, ale za tu dobu jsem na pár věcí přišel. Dokud budu psát především o sobě, moc lidí mě číst nebude. Dokud to nezačnu dělat tak, jako všichni, moc lidí mě číst nebude. Pokud čtení příspěvků na tomhle blogu zabere víc než minutu, moc lidí mě číst nebude. A mně je to vlastně jedno. Myslím, že teď je to tak, jak to má být. Své lidi si to najde.

Dal bych ruku do ohně za to, že já budu psát i v době, kdy všichni ti youtubeři, kteří jsou teď in, zjistí, že už nemají co říct a jejich život nikoho nezajímá, protože je nudný stejně jako ten můj. Když já jsem začínal, bylo tu tak dvacet blogerů. Komunita. Asi něco, jako je teď Youtube. A kdo z nich píše dnes? Pavel Králíček? Izmy? Fondil? A kdo dál? Řekl bych, že nikdo. Ale to se dostávám zase někam jinam.

Takže díky, že to čtete. Budu tu i v roce 2025, i když mi bude bude táhnout na čtyřicet. Kdo z vás teď počítá, kolik mi je? Hahaha.

#18 „Jak ses vlastně poznal s Wichem?“

Led 13, 2016, kategorie: Život

Tolikrát pokládaná otázka a snad nikdy nebyla pořádně zodpovězena. Takže tady to je.

V listopadu roku 2009 jsem založil DJ Wich fanpage. Možná právě kvůli tomu mě znáte. Někdy před tim jsem udělal web djwich.info (dnes djwich.com). Jen upozornim, že v tý době nebyly sociální sítě tak rozšířený jako dneska a dostat se k interpretovi nebylo tak easy. Každopádně v tý době Tom fungoval na Twitteru. Tady jsem ho taky začal slušně prudit, jestli by mi neposlal životopis, ze kterýho bych mohl udělat biografii na web. No, měl poslat, ale neposlal. Nakonec jsem tu biografii z poskládaných informací napsal sám.

Někdy o měsíc později, v prosinci 09, jsem se s Tomem poprvé setkal osobně. Byl jsem kurva nervózní. Měli jsme sraz v Burger Kingu v Letňanech. V tý době mi věnoval první věci do soutěže a taky kulicha s bambulema, kterýho u nás nikdo nechápal. Trendsetter. To bylo poprvý, kdy jsme se viděli osobně. Tam to začalo.

Ale co chci říct? Web i fanpage jsem začal dělat v době, kdy jsem Toma neznal. Nikdy jsem ho neviděl a nebyl jsem ani na jeho koncertě. Nebyl jsem z Prahy a nikdy jsem nevěřil tomu, že se s ním vůbec potkám. Nikdy jsem to nedělal pro peníze. Nikdy jsem to nedělal ani proto, abych Toma poznal a mohl říkat „Já se znám s Wichem“. A vždycky jsem to dělal, protože mě to bavilo. Chtěl jsem, aby se o Tomovi dozvědělo víc lidí. Aby lidi věděli, kdo je DJ Wich, potažmo Indy & Wich.

A tak je to i dodnes. Spravováním fanpage už netrávim tolik času, ale jsou další věci, který dělám a který nejsou tak vidět. A pořád to dělám, protože mě to baví. Nedělám to pro nějakou nálepku „Správce DJ Wich fanpage“, ačkoliv mě díky tomu spousta z vás zná. A ačkoliv jsme s Tomem dneska kamarádi, zůstávám nohama na zemi. Myslim si, že kdo mě zná, tak ví. Nedokázal jsem nic, co by nemohl dokázat někdo jiný. Jen jsem si šel za svým, ačkoliv to byl „jen web“. Chtěl jsem tomu dát maximum. A to se snažim dodnes.

Vážim si toho. Vážim si toho všeho, čemu se mi díky Tomovi dostalo. A že toho bylo. Veni, Vidi, Wich.

Víc jak 3 roky zpět s @djwich

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),

#17 Není lehké cesty

Led 10, 2016, kategorie: One and only, Život

Každý pátek po práci a každá neděle odpoledne mají prakticky stejný scénář. V pátek ji, těšíc se na ni celý týden, vyzvedávám. A v neděli odvážím na nádraží. A ačkoliv už to nějakou dobu trvá, pořád jsme si na to nezvykli. Vlastně zvykli. Jen to není tak easy.

Podruhé v životě jsem šel do vztahu na dálku. Podruhé v životě je to 130 km. A podruhé v životě toho nelituji. Neříkám, že bych s ní nechtěl být více, častěji, pořád. Jen vím, že to nejde. A vím, že to přijde. Nikdy jsem nedostal nic zadarmo a často jsem pro to, co jsem chtěl, musel vynaložit hodně sil. Ani teď tomu není jinak. Ale má to tak být. Nečekám nic, od nikoho, zadarmo. Nevidíme se tolik, kolik bychom chtěli. O to víc se na sebe ale těšíme. O to víc si vážíme každého okamžiku, kdy spolu můžeme být. O to míň blbostí chceme řešit.

Na rozdíl od spousty párů, které spolu mohou být „lusknutím prstu“ si mnohem víc důvěřujeme. Nemáme zkrátka tolik času, abychom řešili hlouposti. A to ty páry ano. Často končí po pár měsících. Aniž by se pořádně poznaly, už se k sobě stěhují a plánují budoucnost. A až pak zjišťují, že každý je úplně jiný. Pozdě.

Ale co tím chci říct? Že není lehké cesty. Nebylo, není a nebude. Nikdy a v ničem. Jestli čekáte, že dostanete něco zadarmo, mýlíte se. A je úplně jedno, jestli jde o vztah. Platí to ve všem. Snažte se, budujte, tvořte. A že to někdy nepřijde hned? To je pravda. A že to někdy nepřijde vůbec? I to je pravda. I cesta může být cíl.