#randomzvesince vol. 2: Ikaro, Ikaro…

Zář 11, 2016, kategorie: Blog

Tyvole, co jsem to zase viděl. Ok, stává se tu z toho trochu bulvární plátekk. Když mně ti youtubeři nedají spát.

Ale vono to vlastně tak není o tom, že jsou to youtubeři. I když kdyby nebyli, asi bylo to celý nevzniklo. Datel a Ikaro. Pro ty, kdo nezná, jsou to youtubeři. Jeden větší a slavnější, co točí s mladším bráchou. Druhej míň slavnej a menší, o kterym jsem si myslel, že má koule. No, jestli je měl, tak mu splaskly hned, jak viděl Datla ve dveřích.

Je vcelku jedno, o co tam šlo. Důležitější jsou dvě věci. Když někomu vyhrožuješ na internetu, může se ti stát, že dotyčnej objeví u tebe před dveřma. Pak buď za frajera a normálně ho pozvi na kafe a zahraj to do outu. Rozhodně do něj nestrkej zezadu. Ještě když seš o čtyřicet kilo lehčí. Pak se ti totiž může stát, že se ti při pádu zlomí kůstky. A ty si pak budeš muset píchat injekce do břicha.

Druhá věc je ta, že když si chcete dát do držky, vypněte kamery. Já vim, že jste youtubeři a žijete online život, ale když se jdete vysrat, taky to netočíte. V tomhle byl Ikaro trochu v oslabení. Měl říct mamce, ať to natočí.

Myslim si, že nám tu regulérně vzniká youtube reality show. Normálně se toho někdo chytněte, protože z toho budou youtube money. Na druhou stranu ale upřímně doufám, že tohle je jenom sračka na odpoutání pozornosti od všech těch nahých fotek youtuberek a že Datel a Ikaro spolu teď někde leží na pláži a popíjej Daiquiri. Samozřejmě za všechny ty youtube money.

#randomzvesnice vol. 1

Zář 8, 2016, kategorie: Život

Nazdar. Říkal jsem si, že bych občas mohl napsat post „jen tak“ z toho, co mě aktuálně napadne. Takže to budou takový náhodně proplouvající myšlenky, který občas třeba nebudou dávat smysl.

První věc. Nejsem charita. Na Vltavský vždycky chilluje bezdomovkyně bez nohy. Na tu jsem snad alergickej. Stojí tam na tý jedný noze a čeká, až jí lidi, bez jakýhokoliv jejího přičinění, dají peníze do tý její smradlavý pokrývky hlavy. Nechápejte mě zle. Občas sám dám peníze pánovi, kterej prodává Nový Prostor. Nesmrdí, nevotravuje, chová se slušně a je vděčnej. A evidentně se snaží. Ta radost z těch (pro spoustu lidí) drobnejch, to je k nezaplacení. A včera mě zabil můj bratranec, kterýho jsem neviděl asi šest let. Spíš dýl. Ne, není to bezdomovec. Přišel, pokecali jsme a prej jestli nemám kilo na cestu domů. Šel jsem do bankomatu, dal jsem mu kilo. Za čtyři hodiny si jdu koupit pití a koho nepotkám. Bratranec a jestli nemám další kilo, že to předtím ztratil. A v ruce cigáro. Ne, nemám kilo. Chodim do práce, abych mohl žít a nemusel někoho takhle votravovat. Nemáš drobný? Nemáš cigáro? Nemám. Drobný po kapsách nenosim. A nekouřim.

Druhá věc. Youtubeři, poserte se. Namísto toho, abyste se někam posunuli, ať už technicky nebo tématicky, tak hnijete na jednom místě. Jasně, ne všichni. Ale spousta z vás. Mikejepan si mě zhnusil svym promyšlenym byznys plánem. Nemám nic proti jeho cílený propagaci nějaký firmy, ale na tu vomáčku kolem nejsem zvědavej. Freescoot je vocas na entou. Hodit na dálnici po kamionu lahev a cejtit se drsně, to chce kurva kuráž. TvTwixxx a všichni vostatní, který se snažej přiživit na nahejch fotkách holek, poserte se. Panicové, který evidentně nikdy neviděli nahou holku. A vy všichni, který si myslíte, že vaše nudný životy budou někoho zajímat, běžte si zaběhat. Díky klukům jako Erem Movie nebo Dan Hanuš, který neklesli na úroveň těhle honičů sledovanosti. Jo a Teri, na její videa se vždycky rád podívám. Really. Fascinuje mě to, jak se vlastně ani nedokážou podpořit. Jak nějaký konkurenční firmičky.

Třetí věc. Díky za moji ženu. Podporuje mě, miluje mě, chápe mě. I když se někdy chovám jak největší hovado. A dokáže mě překvapit něčim, co bych nečekal. Každej den jsem vděčnej za tuhle skvělou holku, která mi dává neskutečně moc lásky a síly překonat to čekání na ni. Jestli máte taky takhle skvělou ženu, tak se teď přiblbě usmějte. Jako já, když to teď píšu. Jo a žena proto, protože se jako žena chová, jako žena smýšlí a jako žena vypadá.

Čtvrtá věc. Kupujte tenisky. Jsou dobré. Anebo se na to radši vyserte.

Nazdar.

#23 Pár viet…

Zář 4, 2016, kategorie: Život

Už jsou to zase dva měsíce, co jsem nic nenapsal. Měl bych se stydět. Vlastně neměl. Takže takové mé retrospekce…

Teď si uvědomuju, že už jsem vlastně zapomněl, co jsem chtěl napsat. Jedna událost tu ale přece je. A to naše společná dovolená. Naše první společná dovolená. Mé potřetí v životě u moře. Mé podruhé v letadle. A mé poprvé s ní.

Původně jsem chtěl jet do Itálie, autem, ve více lidech. Nakonec z toho bylo Řecko, letecky, ve dvou. O to víc jsme si to ale užili, závislí sami na sobě. Vlastně ne tak úplně. Protože po příletu na Krétu jsme hned v autobuse, který nás měl odvézt na hotel, poznali skvělý bár. Ivanku a Kubu. Z Karlových Varů. Sedli jsme si. Navíc jsme byli na stejném hotelu, takže jsme ten týden trávili více-méně společně.

Už dlouho jsem si tahle s nikým nerozuměl. Už dlouho jsem nepoznal takhle fajn lidi s tak dobrým srdcem. Jeden den jsme si společně půjčili Mini Cooper a vyrazili vstříc nejjižnějšímu městu Evropy. V ten moment jsem si uvědomil, že jet někam na dovolenou není jen hotel, moře a bazén, ale že se z toho dá vytřískat mnohem víc. Mnohem, mnohem víc. Takže jsme celý den jezdili po ostrově, poslouchali rap a objevovali krásy Kréty. A bylo to skvělé. Asi to nejlepší, co jsem na dovolené kdy zažil. Ta svoboda. Ta příroda. To moře. A k tomu všemu skvělí lidé a má milující holka.

Dneska takhle #burantrip #kreta #cabrio

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),

Nejlepší dovolená ❤️

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),

Kromě spousty opuštěných domů je v Řecku taky spousta vraků. Tak proč neposedět.

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),

Uteklo to a už je to skoro měsíc, co jsme se vrátili. Zpět do reality, ke každodenním povinnostem. Každopádně jsme byli spolu až do minulé středy, kdy Klárce končily prázdniny. Takže teď nás čeká takové to těžší období, kdy chceme, ale nemůžeme. Být spolu. Budeme žít z víkendu na víkend a těšit se, až tohle skončí. Protože to jednou skončí. Asi nemá cenu tu psát víc, protože kdo si tím neprošel, ten to nepochopí. A kdo prošel, no to je jedno.

Jo a teď jsem se zase vrátil k běhu. Nevím, co mě to popadne vždycky před zimou. Asi to, že přes léto vždycky nakynu. Každopádně můžete sledovat můj běžecký Instagam @podesnenibezec. Každý like je pro mě důvod, proč se dokopad jít běhat. Jednou toho třeba bude něco víc.

#podesnenibezec #myjsmebezci #nikeplus

Fotka zveřejněná uživatelem Tomáš Potěšil (@tomaspotesil),

Takže asi tak. Tohle je mých pár viet… Už si uvědomuji, proč jsem ty dva měsíce nic nenapsal. Protože jsem si užíval chvíle s ní. Mějte se skvěle.

#22 27-06-15

Čvn 27, 2016, kategorie: Život

Nadpis dost podobný tomu loňskému, jen s jednou dvojkou navíc. Dnes je pondělí, loni to byla sobota. Teď sedím sám v bytě, loni jsem touhle dobou seděl se skvělými lidmi v Berouně a čekal nás skvělý večer.

Touhle dobou přesně před rokem jsem poznal tu, o které jsem tu už pár článků napsal. Tu, kvůli které už jsem udělal pár šíleností, jen proto, abych ji překvapil a byl s ní. Tu, se kterou už si rok před spaním posílám poslední zprávy a tu, jejíž zprávy mě budí. Tu, kvůli které pro mě pátek neznamená jen dnem před víkendem, kdy nebudu muset do práce. Tu, kvůli které jsem si uvědomil, že vlakové nádraží není vůbec veselým místem a každou neděli na něm potkáváme lidi se stejným osudem. Tu, se kterou je každé nedělení procházení Prahou tak veselé a jiné. Tu, které jsem ukázal místa, o kterých nevěděla. Tu, díky které jsem pochopil, co znamená být na stejné vlně. Tu, která dokáže přecházet moje debilní výlevy, i když se kolikrát divím, že je ještě se mnou. Tu, které jsem bohužel několikrát ublížil a ona stejně našla chuť a sílu jít se mnou dál. Tu, jejíž úsměv je pro mě to nejcennější a bez něhož by nebyl ten můj. Tu, která mě každý den dokáže milovat o něco víc než včera. Tu, která by pro mě umřela.

Ten rok byl nabitý a plný úplně všechno. Jednou jsme byli nahoře, jednou dole. Ale vždycky jsme v tom byli spolu. Ani jednou jsme se jeden ke druhému neotočili zády a neřekli si, že nám to za to nestojí. Někdy to není úplně lehké a ne každý nám to přeje a přál. Některé chvíle bych nejradši vymazal, jiné klidně prožil znovu, ale nic bych neměnil. Všechno, co se stalo, vedlo k tomu, jaké to je teď. A když máte 100% důvěru k tak krásné ženě, která je 130 km daleko, i přesto, že víte, kdo všechno jí psal, máte všechno. Nejkrásnější žena s největším srdcem. Každý den si víc a víc vážím to, že ji mám. Každý den víc a víc žiju jen pro ni. Děkuju, děkuju, děkuju. Tobě, Klárko.

Cl5Oh8XWkAAgrZg

#21 Moment překvapení

Kvě 26, 2016, kategorie: Život

Haha, chtěl jsem začít článek tím, že je to už skoro měsíc, co jsem nic nenapsal. A koukám, že už jsou to skoro dva měsíce. A z devíti je jedenáct.

Vím, o čem chci psát, ale nevím, jak začít. Nadpis dnešního příspěvku je Moment překvapení. Miluju ten pocit, kdy udělám něco, co nečeká. Kdy se prostě někde objevím a vím, že v ten moment nejde o to, čím jsem přijel, co mám na sobě nebo co jsem jí přivezl, ale o mě. O to, že tam jsem. I když jsem tam neměl být. A včera jsem to udělal znovu. A i když tušila, vlastně vůbec nevěděla. Celý den jsem musel lhát. Ale zrovna jsme s Adamem řešili, že když je to lež pro dobrou věc, tak to vlastně není lež.

Člověk stráví několik hodin v autě, najede pár stovek kilometrů, a to všechno jen pro to jedno. Dělám to, protože můžu. Protože vím, že ona si to zaslouží. A že si toho váží. Objevím se tam a v ten moment je vlastně všechno v pořádku. V ten moment člověk neřeší, že se vidíme dva dny v týdnu. Ani to, že jsme od sebe 130 km. I když vím, že jsem asi jeden z deseti. A že jeden z dvaceti lidí by o tom takhle napsal. A jeden z třiceti lidí by do toho dal aspoň trochu emocí, aspoň trochu sebe.

A i když se každý den vracím do prázdného bytu, stojí mi to za to.

A než jsme s Adamem vešli dovnitř, zeptali jsme se, jestli bude brečet. A brečela.

IMG_2642